Zaregistrovala jsem se u jakési malé agentury, přes kterou kdysi vyjížděla i ona. U agentury se platil poplatek pouhých cca 400kč a to bylo všechno. Bylo mi slíbeno, že nebude problém mě umístit poblíž mé kamarádky. Celkově vyběhání papírů mi dalo zabrat asi měsíc. I když po mně byly požadovány jedny charakterové a jedny childcare refernece, tak si pamatuji, že je vůbec nikdo neověřoval. Potom byly moje informace přetransferovány anglické agentuře, v které pracovala Slovenka a přes tu byly posléze vedeny veškeré moje hovory. Později na internetových stránkách anglické agentury jsem se dočetla, že registrace au-pair je bezplatná. Takže v podstatě česká agentura si zkasírovala peníze a přeposlala mě dál na pro au-pair bezplatnou agenturu. Ale tak, majlant se neplatil, že. Kdyby to byla nějaká tisícovka, tak bych se vztekala asi víc. Tady jsem pochopila, že jde relativně o malou agenturu, která zrovna s velkým počtem rodin nedisponuje.
První rodina, která mi byla nabízena byla místo 60km jižně pod Londýn, situována 100km severně nad Londýn. Sice rodinka vypadala mile, ale ta lokace vůbec nevyšla. Druhá rodinka už byla nějakých 20km od rodiny mé kamarádky, ale v jejich hobby bylo napsáno, že milují čtení Bible po večerech a to tedy opravdu nebyl můj šálek kávy. Třetí rodina byla v podobné lokaci, jako ta předešla, až na to, že to byla rodina původně z Nigérie. Mě se třeba v té době černoši strašně líbili a když jsem viděla fotku jejich cca 8. měsíční holčičky, tak byla strašně cute a já se pro ně i rozhodla. Tady tedy zakročili mí skoro všichni známí a radili mi, ať od toho dám ruce pryč. Kdyby to byli angličané, tak by prý problém nebyl, ale prý většinou tyhle africké rodiny mají au-pair vyloženě jako služku, né-li otroka.
V tom mi přišel mail od kamarádky, kolem které bylo požadováno mé umístění. Má prý v rodině docela trable a bude pravděpodobně měnit a neví kam se dostane, takže jsem zavolala do agentury, že pro mě lokace už není nijak důležitá, a klidně bych brala nějakou rodinu z Londýna, kdyby byla ta možnost. Den na to mi volala úplně natěšená paní z agentury, že konečně snad našli ideální rodinu. Rodina v Londýně, dvě děti (holčička 6let, chlapeček půl roku), pracovní doba trochu delší 37hod, ale zas plat 120liber, poskytnou mi bydlení ve vlastním, asi 5min od baráku a hlavně milují lyžování a jednou nebo dvakrát ročně jezdí lyžovat do Francie, kde mají vlastní apartmán.
Posléze euforie z rodiny byla přenesena i na mě a telefonát to ještě umocnil. HM zněla taky úplně nadšeně. Takže to bylo jedno velký nadšení :D. Zeptala jsem se jí, jestli jí nevadí, že nemám experience z takto malým dítětem (myslím - toho půl ročním). Prý úplně v pohodě, že mi všechno vysvětlí, ukáže a nemám mít vůbec strach. Takže po vysvětlení všeho co bude mou náplní práce bylo dohodnuto. Příští den se kupovala jízdenka na autobus a za týden se vyráželo.
Jsem fakt byla trubka největší!!! Vybrala jsem si cestovat autobusem s Euro Lines, protože je v přepravních podmínkách, že mohou být až teď nevím přesně, asi 2 x 30kg zavazadla. Moc jsem nenaslouchala okolo, když mi povídali, "Neber si toho moc, hlavně Londýn je ráj na nákupy, všechno si tam koupíš" Takže né, a Michalka vyrážela s dvou mi úplně nacpanými taškami. Je sice fakt, že se našlo místo i na kolečkové brusle, kterých se mi nechtělo vzdát.
Nejhorší z toho všeho organizování byl zážitek v autobuse. Polovinu cestujících tvořili naši romští spoluobčané. První problém nastal ještě před nástupem, když jeden začal kouřit na zastávce, v tu chvíli, když kolem procházeli policajti a odmítal zaplatit sto korunovou pokutu. Druhým zděšením bylo, když už nebylo místo a jeden byl posazen vedle mne. Cesta byla taková celá uřvaná. Furt si tam někdo řval o řízek z jedné strany autobusu na druhou a i když posádka prosila o klid, tak to moc nepomohlo. Můj spolusedící mě v noci začal osahávat, natož jsem na něj hodila úplně ten nejvíc vražedný pohled co jsem dovedla a pak už byl aspoň pokoj. Když byly jakékoli zastávky na záchod, tak bylo samozřejmostí si vzít své příruční zavazadlo s sebou, páč se mi nechtělo riskovat, že vystoupím na Victorce třeba bez noťasu. Poslední zádrhel nastal v Doveru, když si celníci usmysleli, že naše všechna zavazadla protáhnou těmi scenerami na tašky. Takže se muselo projít asi 100 metrů dlouhou halou a povím vám, že s dvou mi 30-ti kilovými taškami to nebyla rozhodně sranda. Až někdy skoro na konci si mě všiml nějaký klučina z našeho autobusu a přispěchal na pomoc. V přístavu nás zdrželi asi hodinu a půl, protože u jednoho, zrovna náhodou romského spolucestujícího, byl nalezen kufr plný cigaretových kartonů a měl na výběr je tam buď nechat nebo zaplatit clo, na což neměl.
Pak si pamatuji, že cesta mohla trvat nějaké dvě, tři hodinky a pomalu se vysedalo v Londýně.
Jediné, které z toho plyne ponaučení. Do Londýna se opravdu nemusí vláčet s celým šatníkem - příště bych to viděla jen na kartáček s pastou :D a rozhodně už jenom letadlem! Když se to vychytá, tak je to cenově ještě výhodnější, cestování milionkrát pohodlnější a klidnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat