Jak jsem au-paiřila v Londyně - část VIII.

     Trošku bych se chtěla rozpovídat o mém "kulturním" životě z toho věčně deštěm zmáčeného města. Každopádně jsem úplně vzdala nějaké kurzy angličtiny nebo tak něco. Sice HM mi na začátku slibovala, že nebude problém někam chodit, ale podle toho, jak furt měnila konec mé pracovní doby a to hlavně třeba 15min před koncem mé pracovní doby. Dost často se stávalo, že se jí udělalo špatně nebo prostě někam odjela a přišla vysmátá s taškami oběšená, jak vánoční stromeček nebo mi řekla, že prostě s tou kamarádkou na kafe musela jít. Takže při představě, že bych dala nějakých 250liber za kurz, což byl snad i nejlevnější a pak tam nemohla chodit, protože si lady musí zajít na kafčo, no do toho jsem nešla.
     Po mé neúspěšné kariéře cleanerky se na mě usmálo štěstí a přišla další pracovní nabídka. Jednou večer mě takhle volala Holuška a ptá se jestli bych nechtěla jít zkusit pracovat do kaféčka, jak vypomáhá ona a když bych se osvědčila, tak bych tam mohla chodit na brigádu, když by mě potřebovali. Trochu jsem znervózněla, protože za svůj život se mi povedlo se účastnit snad jen jednoho plesu, kde jsem vypomáhala na place a vím, že to úplně košér nebylo. Uklidnila mně, že nejde o žádnou pětihvězdičkovou restauraci, ale prostě caffe shop v parku, který si zakládá na tom, že servíruje organic food. A hlavně mým úkolem bude jen sklízet špinavé nádobí ze stolů a připravovat je pro další hosty. Každopádně se do toho šlo.
     Musím říct, že tohle ovlivnilo můj  život v Londýně asi nejvíc, hlavně délku mého pobytu. Na začátku to tedy bylo něco. Jelikož jsem byla výpomoc pro případ, že bude busy, takže se tam chodilo opravdu když bylo hodně-hodně busy. Byl opravdu záhul navyknout si na ten shon  a hlavně jsem opravdu až teď pochopila, že angličané jsou ve stolování neskutečný prasata. Bordel, co po sobně nechávali byl opravdu nechutný. U nás by se člověk styděl takhle ten stůl nechat, ale oni jako vůbec. Ještě spíš naschvál dávali dětem na hraní cukry, aby je něčím zabavili. Každopádně ty stoly byly po těch cukrech tak zničený - permanentně ulepený, že sebelepší čistící prostředek na to vůbec nezabíral. Člověk si zvykne a za chvíli mi to přišlo i normální. Dopadlo to tedy, že jsem se Štěpánce líbila a následující víkend se k tomu přidalo i objednávání a servírování jídel a posléze také kasírování. Veškerá objednávky a kasírování bylo přes počítače, takže chvíli trvalo, než se v tom člověk naučil.Konečně mě to donutilo zřídit si bankovní účet a zařídit si NIN ( National Insurance Number). Hlavní ale bylo, že se mi opět rozšířil okruh přátel. Napíšu teď jména těch, co tam aspoň pár měsíců vydrželi. Štěpánku a Holušku už znáte, dále tedy  Giuseppe - Ital, který byl něco jako šéf, ale Štěpánka byla nad ním a v podstatě to byli přítel a přítelkyně. Davide - také Ital - měl to jako full time job - všichni tři bydleli na stejném baráku, byl to takový sympatický smíšek. Škoda, že pak odjel navždy domů. Szilvia - Maďarka - patřila k trvalým pracovníkům, ale co vím, tak po mém odjezdu z UK vím, že začala pracovat v jedné malinkaté italské restauraci. Oraine a Claire - Angličané - bratranec a sestřenice - on je nevlastní syn majitele a její matka děla pro společnost účetní. On je mimochodem fakt kus :). Přišlo mi, že tam chodili pracovat, jak se jim zachtělo. Kamil a Isabella - Angličané sourozenci - studenti - výpomoc na víkendy jako já. Ještě tam se mnou začala vypomáhat Jana (nanny, kterou znám) ale měla to dost z ruky - takže se jí tam moc nevyplatilo jezdit a posléze se na to vyprdla. Poslední za zmínění stojí Fiffy - byla to muslimka, která kvůli svému vyznání odmítala sahat na alkohol a třeba i na vypité láhve od piva a vína. No moc jsme si do noty nepadly. Protože třeba uklízela stůl a nechala tam stát jednu flašku od piva a pak někoho buzerovala, ať to uklidí, že ona nemůže. Hodně divoký s ní byly hlavně začátky, když pak člověka trochu poznala, tak se k němu už chovala v pohodě. Musím říct, že tak po třech/čtyřek měsících se ke mě začala chovat slušně a byla nepříjemná na ty novější. Jako pracovník pendlovala mezi naší restauračkou na Highgate a ještě jednám kaféčkem v Queens Parku, který vlastnil stejný majitel.
    V listopadu, mi Štěpule s Holušou odjely pracovně na Bermudy :(.Místo Hulů přijela do rodiny Vendulka. Scénář se tak trochu opakoval. Byla to Martiny sousedka a hodně jí pomáhala s orientací v Londýně. Když se mi naskytl volný víkend, tak jsem je při cestách Londýnem doprovázela.
   Dalo by se to tedy shrnout, že přes týden jsem byla v jednom kole u rodiny a víkendy byly buď pracovní nebo se někam vyráželo především s Martinou a Vendulkou. Občas se zašlo někam na pivko. Já si strašně oblíbila dvě hospůdky -  Big Red na Holloway Road nebo O'neills na Muswell Hill (kostel přestavený v hospodu). Občas se došlo do nějakého klubu na nějaký drinček. Víkendy oproti běžnému pracovnímu týdnu tak strašně letěly. Naštěstí jsme se s Marťou a Vendulkou ještě všichni scházely u Marťi, když měla bejbáče.
Ty volné dny trávené s holka a vlastně i v kaféčku byly fakt super. Takže takhle to nějak pokračovalo až to mého odjezdu na Vánoce, kde jsme letěly společně s Martinou a ještě mojí bývalou spolužačkou ze základky. Tu jsem mimochodem musela ukrývat asi týden v ordinaci, když utekla od svého marockého přítele. Já fakt nechápu, co na těch Arabech lidi vidí. Já je už od pohledu nemůžu.

Asi málokdo by typoval, že tohle je hospoda :)

Takto to vypadá vevnitř.

A ještě jedna fotka hospůdky Big Red.

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část VII.

    Přesuneme se do měsíce září, tedy nějaký čtvrtý měsíc mého au-paiření. Pomalu začalo opadat nadšení a pochopila jsem, že au-pair neznamená pouze hraní si s dětmi. Opravdu nemůžu říct, že by moje rodinka byla nějaká příšerná, to vůbec, ale prostě jsem byla trochu blbka a nechávala na sebe navalovat víc a víc práce. Prostě jeden den se mě HM zeptala "Would you mind to sweep the garden." a druhý den to brala jako automatickou věc. Takže to znělo asi takto: "Michaela - you have probably forgotten to sweep the garden today."
    Kolem tohoto období přišla na řadu i má první taková menší hádka s HM (tedy hádka - ona si stěžovala - já poslouchala). Počítám, že jsem mohla uklízet kuchyň nebo dělat s prádlem, když v tom přišla a spustila, že jako tohle dál nejde, ale že týdně dává 200liber za pomoc v baráku a že je špinavý. Teď začala chodit po baráku a prstem přejíždět po obrazech a ukazovat mi, kolik je na tom prachu. Pak mi řekla, že já jsem člověk, který je nejvíc v baráku a nesu tím pádem odpovědnost za čistotu, takže ať dohlížím na to, že cleanerka dělá svou práci pořádně nebo to pak budu muset dělat za ni. Nj nechala jsem ji vypovídat, všechno ji odkývala a prostě nechápala, co to do ní vjelo. Do teď se vůbec nezmínila, že by jí přišel barák nějak nečistý.
    Taky jsem pomalu přestávala chápat, jakou vlastně dělá práci. V papírech od rodiny mi přišlo, že je zubní managerka. Přišlo mi to, jako strašně profesionální job, ale do "dneška" jsem jí vůbec neviděla pracovat. Respektive o tom pořád jen mluvila, ale že zrovna teď jí není nějak dobře, takže tedy začne od příštího týdne. Představovala jsem si, že prostě začne chodit do práce jako každý normální člověk a já budu mít konečně v baráku klid. No k velkému překvapení tomu tak nebylo. Každopádně jednou začala taková malá hádka mezi MH a HF, že HM nemá na účtě žádný peníze a HF jí řekl, že za poslední měsíce toho moc nenapracovala, tak ať se nediví. Tady jsem až pochopila, že HM pracuje v ordinaci a jejím úkolem je kontrolovat účty. Přišla za mnou, že došlo k nejhoršímu a musí začít chodit do práce. To jí vydrželo asi tři dny a pak jí zas bylo 14 dní špatně. Pak si tedy naplánovala práci na jeden ten v týdnu. Vůbec nemusím říkat, že to byl můj nejoblíbenější, protože byl barák prázdný a já si v klidu mohla dělat svojí práci. O to větší zklamání nastalo, když mi oznámila, že jí přijde zbytečné chodit do ordinace a  tak si věci převezla domů, s tím, že to bude pro ní jednoduší a bude moci pracovat více dní v týdnu. Vypadalo to asi tak, že se třeba na tři hodiny zavřela u počítače a nechtěla být rušena. No a když jsem jí třeba jednou za čas musela vyrušit, tak mi přišlo, že stejnak měla na počítači otevřené samé shopy. No a co tedy dělala kromě těch dvou-třech dnní v týdnu, kdy byla na dvě, tři hodinky zavřená u počítače. Nejvíce času trávila v posteli, s tím, že jí bolí hlava, pak chodila s kamarádkami na kafe a obědy, ve čtvrtek u nás vedla jakousi "pray group"   - kdy přišlo do baráku asi 6 až 8 ladynek, já musela nakrájet koláč a připravit čaje/kafe - zavřely se do obýváku pod záminkou řešit Bibli. K tomu některé kamarádky přinesly ještě své děti, takže jsem jich měla rázem na starosti třeba i čtyři, pět. Zvláště jedno dítě bylo fakt hajzlík a je to snad jediné dítě, které mi kdy bylo strašně nesympatické. Annie mě před ním i varovala, že třeba už jednou Claudii zabil rybičku. Normálně ji vzal z akvária a flákl s ní o zem a to mu byly nějaké čtyři roky. Fakt grázlík už od pohledu. Jo a abych nezapomněla pátek byl něco jako HM day off - kdy mi byly ráno odevzdány děti, a ona měla vždycky kadeřníka a v podstatě si jen vyzvedla kolem třetí připraveného Cherlieho s připravenou jeho taškou (plínky, utěrky, náhradní oblečení, jídlo,mléko bryndáky...) a připravenou taškou s Claudininými věcmi na tenis a jela rozebírat svůj strašně busy life se svými úplně stejnými kamarádkami. Každopádně se vůbec jako člověk nepředřela.
    Pomalu mi do toho začala dělat seznamy, co mám za den stihnout udělat. Prý aby mi ulehčila práci a já měla ve všem jasno a nedocházelo k nějakému "misunderstanding". Kromě běžných denních úkonů začalo přibývat i prací, které s dětmi a prací označovanou jako light housework nemělo pra nic společného. Vždycky to byly práce napsané jakože pod čarou - Srovnat Hugovu šatní skříň, Srovnat skříně v kuchyni, Vydrhnout troubu (to jsem btw vždycky podšoupla cleanerce :D ), vydezinfikovat ledničku, keep eyes on the garden atd ... Vždycky mi říkala, že je samozřejmě nejdůležitější Charles a kdyby se něco nestihlo, tak to nevadí, ale právě když se něco nestihlo, tak sice nic neřekla, ale bylo to další den na seznamu znovu. Samozřejmě bylo velice výživné rovnat Hugovu skříň, když byl mladý vzhůru a když se tedy srovnala jedna police a šlo se na druhou, tak Charlie tu první zase rozkrámoval. Lehké to nebylo, to vám povím.
    Vaření večeří pro rodinu byla taky kapitola sama pro sebe. Na začátku to bylo, že bych jednou maximálně dvakrát do týdně něco uvařila. Vaření pro malého nepočítám, to bylo něco úplně jiného a měli jsme takovou šikovnou mašinku (myslím, že jmenovala babycook) kde se vařilo opravdu raz dva a samozřejmě jsem to brala jako součást mé práce. Vrátím se k těm večeřím. Nakonec to dopadlo tak, že mým úkolem bylo navařit večeři na každý den. Každý den na mě čekala kuchařka se založenou stránkou receptu a vyskládanými surovinami na kuchyňské lince. Osobně mi vaření vůbec nevadí, ale občas, jelikož prostě muselo být navařeno, přes to vlak nejel a mladý byl osobnost, který vysloveně vyžadoval pozornost, tak si asi umíte představit ten řev, když se mu nemohlo pořádně věnovat. Aby toho nebylo málo, tak se jídlo muselo dělat na tři způsoby. Jeden hrnec byl normálně podle receptu ( porce pro mě a HM), pro děti (když už byl Charles větší) - porce bez koření a třetí porce byla pro HF, když recept obsahoval česnek. HF byl zubař a nechtěl během týdne česnek jíst, aby mu netáhlo z pusy. Přiznám se vám, když byl česnek součástí základu onoho pokrmu, tak jsem se na to vždycky vybodla. Prostě uvařila úplně stejně jak pro mě s HM, akorát jsem to nakonec přendalo do jiného hrnce, aby se neřeklo. Protože přece dvě hodiny vařený česnek, který byl dán do základu nemůže být z pusy cítit. Trochu na obhajobu rodinky musím říct, že některé recepty (většinou se vařilo podle jihoafrických kuchařek byly opravdu dobré a teď mě strašně štve, že jsem si recepty neopsala). Fakt bych si je teď někdy s chutí dala. Tedy pokud bych tu sehnala ty spešl především koření, které se požívaly. Někdy v budoucnu, jestli rodinku ještě navštívím, tak se musím kouknout na jméno a snad si aspoň jednu kuchařku prořítit. Pomalu jsem si i začínala zvykat na ty jejich obědy/neobědy. Tedy to, že první dva měsíce jsem trochu trpěla při času oběda hlady. To ale asi zažil každý, kdo byl delší dobu v UK.
    Každopádně dny pomalu plynuly a ubíhaly. Londýn, i když ho mám opravdu moc moc ráda už mi tak dokonalý nepřišel. Na nakupování a to že mám všechno u zadku si člověk zvykne. Pomalu si lidé začínají všímat i takového toho bordelu, který prvních pár měsíců nevidí. Úplně mě jeden večer strašně překvapilo, že jsem si do teď nevšimla, jaký je bordel ve veřejné dopravě. Všude poházené noviny, které jsou vám v pozdějších odpoledních hodinách do rukou vyloženě vecpány zadarmo. Nic to ale nemění na tom, že Londýn považuji za svůj druhý domov a nikdy bych na něj nemohla zanevřít.
    Až se tomu nechce věřit, už jsem pracovala pro rodinku půl roku a konečně nastal od září tolik očekávaný odjezd domů na Vánoce. Ani si neumíte představit, jak jsem se strašlivě těšila. Vůbec se teď nedivím lidem, který toužebně očekávají dovolenou. Já na tom byla úplně stejně.

Tady je ta, už výše jmenovaná mašinka - babycook. Opravdu strašně užitečná věc a určitě vím, až jednou budu mít svoje mimčo, tak tohle bude jedna z prvních věcí, kterou si pořídím :)
Je to v podstatě takový mini steamer a mixér dohromady.
Jen to nakrmíte vodou - dáte do toho třeba kousek kuřecího masa - necháte cca 10min steamovat, pak tam dáte stejně dělat bramboru a kousek mrkve a všechno se pak během půl minuti umixuje. Takže čerstvé baby food je na světě ani né za 20min. Pokud se dělá nějaký pokrm jen ze zeleniny, tak se to udělá vše najednou a je to hotové do 10min.


O tom, jak se vyvíjel můj kulturní život během září až prosince bude článek následující.
   
   

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část VI.

   Jako samostatný příspěvek jsem zvolila napsat něco málo o mé zkušenosti cleanerky, která se mi naskytla dělat po dobu asi třech týdnů místo Iwony. 

     Hned na začátku musím podotknout, že obdivuji holky, které to dokáží dělat jako své povolání. Mně osobně to nepřirostlo k srdci vůbec. Dobře nepopírám, že úklid nepatří mezi mé oblíbené činnosti, ale tři týdny mě stačily a fakt už nikdy víc.
    Pracovala jsem pro dvě úplně odlišně lady. První se jmenovala Seville. Pokud potřebovala jen vyžehlit, tak to bylo ještě v pohodě. Horší bylo chodit na normální cleaningy. V tom domě bylo všechno tak nablýskané, že kdyby se tam měsíc na nic nesáhlo, tak by to vůbec nebylo poznat. Takže se prostě vlítlo na prach, koupelny a podlahy, ale ta ženská mi pořád stála za prdelí a pořád se jí něco nelíbilo. Jednou jsem ne nechala přemluvit, na velký sobotní úklid a to bylo rozhodující v tom, že už tam nikdy víc nepřijdu. Opět furt stála za mnou a všechno kontrolovala - rozhodující bylo, když jsem v její ložnici utírala prach, pak přišla, sundala ze stolu malou televizi, že tady viděla, že jsem to vynechala a ať se na práci víc soustředím. Vůbec mě nenapadlo, že bych měla nějakou televizi sundat. Každý sebemenší flek, které tam zůstal (podotýkám, že byl neodstranitelný)  musela na vlastní oči vidět, že se ho snažím třeba minutu drhnout a že opravdu neodstranitelný je. Podlahy byly kategorie sama pro sebe. Nejdřív mě nechala vytírat nějakým přípravkem (přípravek +leštidlo v jednom), pak se to podle ní moc nelesklo, takže přišlo na řadu jenom leštidlo a to prý také nebylo ono, takže se použilo ještě jedno leštidlo. Fakt jsem se těšila až od tam-tud vypadnu. Od té doby jsem na její telefonáty nereagovala a po návratu HM si mě chtěla ještě pře ní objednat. Po tom, co jsem jí odvyprávěla můj zážitek, tak se mnou soucítila a usoudila, že jestli nechci, tak ať to opravdu nedělám.
    Druhá lady, už si nevzpomenu na jméno byla Claudinina učitelka tenisu. Její barák byl zas pokaždé, jak když tam vybuchla bomba. Ať se sáhlo na cokoli, tak po nějakých třech hodinkách to vypadalo jak z úplně jiného světa. Jenže se přišlo za dva dny a celá práce přišla úplně vniveč, protože bomba vybuchla znovu. Jednou jsem byla v nějaké odkládací místnosti, kde bylo mým úkolem vyhodit, co považuji za "rubbish". Já samozřejmě považovala za bordel skoro všechno, jednalo se především o rodinné fotografie, miliony dopisů a pohledů, různé sarapatičky, co se dávají k Vánocům, narozeninám, když je člověk neinspirovaný, takže po hodině přehrabování jsem dala do jednoho rohu to, co považuji za odpad. Když jsem přišla další týden a to co bylo považováno u mě za rubbish, tak vyloženě nebylo považováno za rubbish jimi. Takže další práce vniveč. Sice úklidy v tomto domě nebyly tak hrozné, ale jelikož byly se Seville sousedky, tak jsem nechtěla, aby mě tam vídala a vyprdla se na oba.
     Fakt se mi hned dýchalo lépe. 

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část V.

     Teď už budu brát věci v trochu rychlejším sledu než doposud. Důvod je velmi prostý. Už je to čtyři roky, co se události staly a já si je úplně tak detailně nepamatuji. V tomto příspěvku zkusím nastínit své první tři měsíce mého pobytu.

     Kde tedy začít. Pamatuji si, že první tři měsíce práce u rodiny byly relativně v pohodě. První exces, který nastal mohl přijít po 14-ti dnech. Do té doby jsem si myslela, že mám na starosti pouze děti, co se týče poházených věcí kolem dokola a samozřejmě různé skleničky, hrníčky a nádobí do myčky, které se každý den nacházelo po celém domě. Každopádně mě dost překvapilo, když mě HM jednou upozornila, že jsem neodnesla její kabelku a tašky s nákupem oblečení k ní do ložnice a nechala to ležet tam, kde to ona odložila a to přímo naproti dveřím na schodech, které vedou do dalšího patra. Vůbec jsem netušila, že na to můžu ba dokonce musím sahat. Byla jsem upozorně na to, že spodní patro, kam se dostane návštěva musí vždy vypadat "neat & tidy". Nebylo to nějaké bůh ví jaké kárání, prostě jsem musela začít počítat, že různě po baráku odložené věci HM a HF budou patřit do mé každodenní uklízecí rutiny.
      Za co jsem byla s HM za jedno, byl pocit z Hugovi matky, která se u nás vyskytla nějaký třetí týden mého pobytu v UK. Prostě na nás působila protivně. Zdvořilá sice byla, ale tím to také končilo. Byl případ, že jsem  uklízela tu jejich po snídani brutálně zaprasenou kuchyň a v tom se ozvalo - "Michaela, would you mind to prepare toast for me?", tak jsem ho udělala a začala "A mohla by jsi mi donést skleničku džusu?" a nebyla by možnost udělat ještě jeden toast s máslem a džemem?" -  nechávala se obskakovat jak nějaká královna a když jsem nebyla na dostřel já, tak to musela dělat HM. Pak se samozřejmě jen zvedla a to že by se uráčila donést nádobí aspoň ke dřezu, tak to nehrozilo. Za roční pobyt u rodiny proběhly asi tři její návštěvy a já vždycky očekávala den, kdy zase odjede.
     Po měsíci mého pobytu odjela Annie s dětmi do JAR, k jejímu příbuzenstvu a já vyfásla na starost otce. Po pár dnech, se to pěkně zaběhlo a byl to dost relax. Každé pondělí jsem dostala cca 30liber na chod domácnosti. Většinou se mi chtělo začínat okolo desáté, v rychlosti uklidila barák, dala prát pračku, popřípadě něco vyžehlila, když se to začínalo kupit. HM na toto období veškerou pomoc do baráku odvolala, spíše naopak cleanerka Iwona odjela na prázdniny a mne nabídla, jestli bych nechtěla chodit občas uklízet do baráku jejich klientek. Každopádně ranní šichta mi zabrala asi hodinku, max hodinku a půl, když se muselo žehlit.
Ještě když byla HM přítomna, tak mě vzala do blízké College do které kdysi chodila Nelly, když jsem se zmínila, že bych chtěla absolvovat nějaký kurz. Ceny byly dost vysoko, jen si pamatuji, že říkali, že o prázdninách bude jeden kurz zadarmo. Je to vlastně kurz pro učitele, kde se učí učit. Ten se nakonec stal jediným kurzem, který se za můj pobyt absolvoval. Vím, že Holuška chodila na nějaký zadarmo, kde dokonce dostávala certifikáty (A1,A2.B1,B2....), ale ten byl financován vládou a když jsem se o něj zajímala, tak bohužel už nebyly peníze, ale stejně se tam muselo chodit asi dva krát týdně po dobu třech měsíců a ještě někdy kolem druhé. To se rozhodně neslučovalo s mojí pracovní dobou.
    Za HM nepřítomnosti jsem tedy ráno absolvovala úklid v domě, pak se mi ozvaly ty Iwoniný klientky, takže se většinou přebíhalo k nim, potom na to navazoval ten můj kurz a naposled se končilo opět v domě, kde se vařila večeře pro mě a HF. On končíval většinou kolem 8-mé a to se mi samozřejmě nechtělo čekat, takže jsme se dohodli, že mu připravenou véču nechám v troubě, která byla zaplá na minimum stupňů. No nedělalo mi to dobře odcházet s vědomím, že je puštěná trouba, ale on to tak chtěl a nikdy se tedy nic nestalo. Jediný co se za ten měsíc muselo kontrolovat, bylo, aby HF měl každé ráno k dispozici chléb, máslo, vejce, mléko a džus.
     Po návratu HM se týden na to odjíždělo na dovolenou do Francie. Musím přiznat, že pro mě to taková dovolená nebyla. Byla přítomna ještě jedna rodinka známých a dny u moře se dost vlekly. Mě sluníčko strašně ubíjelo a musela jsem mít na starosti věčně hyperaktivní děti. Takže po každé návratu na apartmán byly moje myšlenky směřovány na postel. Ob den byl na pořadu babysitting všech čtyř dětí (počítám děti i těch známých). Musím uznat, že s dětmi byla sranda, jen toho bylo fakt strašně moc. Jediné, co bylo hodně, hodně příjemné, byly večery, kdy nebyl "bajbáč", To jsem byla od rodiny zvaná na společné večery do přilehlých restaurací a jelikož mám hodně ráda dobré jídlo, tak mi to tu "dovču" dost kompenzovalo. :). Po večeřích se hodně sedávalo na balkoně buď u nás nebo i známých, kde se pokračovalo v hodování různých sýrů, šunek, salátů a nemohlo chybět francouzské víno. Tohle u mě hodně zabodovalo.
    Nakonec jsem se ani nebránila, když mi otec té druhé rodiny dal 50euro za pomoc s dětmi. Myslím si, že byly zasloužené. V pátek, den odjezdu mi byl udělen off a já si udělala procházku do města, kde se 50euro utopilo ve dvou tričkách a nějakém lehkém obídku.


    Co se týče mého kulturního života během mých prvních třech měsíců, tak to začal být jeden velký kolotoč. Přišlo mi, že se furt něco dělo. Hned druhý víkend byla grill party u Holušky, kde byly přítomni zase nějaké nové tváře. Musím zmínit Verču, už dlouholetá nanny, která patřila do party k Petře a Janě. Jejím přítelem byl velice sympatický Angličan. Hlavně nesmím zapomenout na Štěpánku, další nová tvář. Ta byla supervisorem v caffe shopu v Highgate Wood parku. Tedy něco jako Holuščina šéfová. Na této párty jsme spolu prohodily jen pár slov a pamatuji si, že donesla homemade tiramisu a bylo úplně nejvíc dobré.
     S Martinou jsme skoro každý víkend někam vyrážely. I když mi Londýn furt přišel strašně stejný, už mi aspoň některá místa přišla známá a já ho začala strašně milovat. Víkendy tam byly nezapomenutelné a hlavně to nakupování. Zrovna bylo období slev a já fakt nepobírala, jestli ta cena na cenovce platí nebo jestli se tam nemusí ještě něco přičítat. Přišlo mi to jak v pohádce.
       S Holuškou se vyráželo do různých barů, a tady musím uznat, že mi snad i zachránila život. Na jedné takové party jsem to dost přepískla a nebýt jí, tak se domů snad nedostanu. Musím tu podotknout, že ten bar, kde se tato né příliš vyvedená situace odehrála, tak jsem poté navštívila pár měsíců poté a právě záchod mi připomenul, že už jsem tam někdy byla :D.
     Občas se někam zašlo i s Honzou. O pár let starší klučina. Do kontaktu jsem se v podstatě dostali přes naše rodiče, kteří se znají. Hodně akcí tedy probíhalo pod taktovou mě, Marti a právě Honzi.

jak se situace vyvíjela nadále, zase někdy příště.

Francie - Saint Tropez, kde jsem strávili jeden příjemný den. My bydleli na tom vzdálenějším pobřeží naproti.

Oxford Street - ráj nakupování

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část IV.

     První víkend

     Ve smluvený čas se sešlo na Archway. Holuška s sebou přivedla její sousedící au-pair a to Češku Martinu. Takže na to, že byla mým nynějším domovem Anglie, pouhé tři 3dny, tak skore českých holek se začalo zvyšovat. Martina byla holčina podobně malého vzrůstu jako já (158cm :( ), které bylo 27let. Hele nekecám, že bych jí netypovala víc než mně,  v té době 22.
     Holky mi pořídily Oyster card (něco jako v dnešní době Open card v Praze). Snažily se mi vysvětlit, co si tam můžu všechno nabít a jak se to nabíjí přes automaty nebo u okýnka. No co mám povídat, moudrá jsem z toho nebyla. Hlavně, že se mohlo cestovat. Vyrazilo se autobusem do centra. Samozřejmě se muselo sedět  v"double deckeru" úplně nahoře hned v předu. Musím přiznat, že mě tohle místo neomrzelo, ani po skoro dvou rokách tam strávených. Snažily se do mě dostat čísla autobusů, který bych si měla pamatovat, abych se vždycky dostala domu. Nebo přinejhorším skočit na metro. Prý je mnohem jednodušší se orientovat tam než v Praze. Tomu jsem tedy nevěřila, když tu mají asi 30 "lines" a my pouze tři. Postupem času, když byla metrem možnost cestovat víc, sem jim musela dát za pravdu.
     V centru se vystoupilo na Tottham Court Road, kde mi byla ukázaná obrovská budova Central Point, která jde vidět, že širokého okolí, u ní mi byla ukázána autobusová zastávka nahlášena čísla 134 a 310, která mě vždycky odvezou zpět na Archway. Teď už se prý v centru nemohu nikdy ztratit. Jelikož mi furt přišlo všechno strašně stejné, tak mi to přišlo jako dost utopistická hláška. Cesta autobusem byla zvolena jednak z důvodu, abych viděla Londýn a jednak z ekonomických důvodů, protože v tu dobu byl denní limit 3libry a mohlo se jezdit autobusem celý den až do alelůja. (dnes je myslím denní limit 3,50 nebo možná ještě o nějakou tu desetinku pí větší). 
     K Temži a místu konání festiválku jsem došly pěšky a hned mi byly představovány další došlé české, teď už převážně nanny z mého okolí. Bylo jich asi 6/8. Každopádně věkový průměr byl 25+ a já tam pro ně byla jako miminko. Což tedy nebude hrozit v USA, jelikož doufám, že nebudou moc velké průtahy, protože mi chybí pouze půl roku do dovršení 27-mi let. Takže tak či onak budu patřit k au-pair veteránkám :D.
     V mé situaci jsem vůbec nechápala, jak mohou být holky tak natěšené na české klobásy a pivko, které bylo k dispozici. To jsem pochopila až v průběhu následujícího pobytu, kdy se objevil nejeden absťák po české kuchyni. Festival ubíhal ve velmi veselé náladě a nakonec se to zakončilo house party u Holušky, která musela využít, že její rodinka odjela na dovolenou. Musím uznat, že jsem začínala pomalu litovat příslibu jet "zítra/dneska" k Hugovu bratru. Ráno to i potvrdilo. Každopádně příští týden se bude pokračovat grill party, rodinka stále nebude doma a tak bylo super vědět, že je o program postaráno a to se dohodlo ještě s Martinou, že se příští neděli vyrazí do centra mi tam "všechno" ukázat. Holuška, jak mi bylo zděleno, tak většinu víkendů pracuje jako číšnice v nedalekém parku v Caffee shopu, takže se moc během víkendu neutrhne.
     Když mi byla vysvětlena cesta k rodině, tak jsem pomalu začala rozpoznávat uličky, kam jsem zabloudila hned první den. Bylo super vědět, že mám dvě super holčiny cca 15min od sebe. 
     Výlet s rodinou už zas nebyl tak veselý. Tedy nebylo mi po uplynulé noci úplně do zpěvu, ale hlavně celý den pak trávit na zahradě s dětičkami (ještě přibyli dvě, ze strany Hugova bratra) bylo docela náročné. Samozřejmě mi bylo říkáno, že to nemusím, ale bylo na výběr sedět v obýváku a poslouchat rozhovory celé rodiny  (kdy ještě moje angličtina nebyla na takové úrovni, že bych si s nimi bůh ví jak vykládala) nebo tedy s dětmi na zahradě, což mi přišlo díky mé profesi, že se to ode mne i skrytě vyžaduje. Pamatuji si, že bylo velmi příjemným zpestřením zasednout s celou rodinou k pozdnímu obědu. Byla mi představena skoro celá rodina, byla přítomna i Hugova matka, která přijel z JAR a za pár dní by měla přijet za námi do Londýna. Ochutnalo se vyloženě nějaké jihoafrické jídlo, které bylo moc dobrý. Takže návštěvu bych shrnula jako takovou průměrnou. To jídlo to dost vykompenzovalo :D
     Po vysazení u ordinace byla má myšlenka jediná - postel. Konečně se mi ale podařilo  narazit na mé spolubydlící a mohla si dát do kupy, jak vypadají. Nakonec se povídalo do pozdních večerních hodin. Nelly mi dokonce trošičku vyčetla, že mělo o mě strach, když jsem se hned první víkend nevrátila domů. Předaly se telefonní čísla a příště ji musím dát vědět, že se mi nic nestalo :).
     Velmi příjemným zjištěním bylo, že se svými 158cm jsem nejvyšší stálý obyvatelem našeho obydlí. Detty mohla mít nějakých 155 a Nelly dokonce jen 152. Celkově mi přijde, že v UK jsou lidi zrůstově menší než u nás.(Detty a Nelly jsou Maďarky, ale na tom nesejde) Zařadila bych se tam do takového holčičího průměru. Moje HM mohla mít stejně jak já, moje budoucí anglická spolubydlící také. Takže jsem se konečně necítila jako trpaslík :)

Příště bych uvedla jména lidí, kteří nejvíce ovlivnili můj život v UK. Vím, že jich začíná přibývat a člověk se v tom pak špatně orientuje.  

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část III.

     Můj první pracovní den spočíval v tom, že se šlo Claudii odvést do školy s malým v kočárku. Annie mi cestou znova vysvětlovala, co bude náplní mé práce. Jen že se situace trochu změnila a místo cleanerky Iwony bude v domě s úklidem vypomáhat sestra Petronelly (Nelly) - (je to ta zubní sestřička, která se mnou bydlí v ordinaci - bývalá au-pair rodiny). Takže jsem právě zjistila, že mám spolubydlící dvě. Jak je tam přes den hodně pracovníkům, tak ještě nerozliším, kdo jsou mí spolubydlící a kdo ne :). Tato holčina se jmenuje Bernadett ( Detty), přijela do Anglie, přesně ve stejný den jako já, a aby jí do začátku pomohli, tak jí nabídly, že tedy bude moct chodit k rodině uklízet. Iwona bude docházet pouze jednou týdně žehlit. 

     Procházka do školy byla opravdu krásná, vedla přes dva londýnské parky ( Waterlow park a Hampstead Heath park). Trvala kolem 50-ti min svižnější chůzí. Cestou zpět jsem se zastavily v přilehlém caffee shopu, daly si kávu a nakrmily Cherlese. Přišlo mi nemožné, abych v pondělí tuto cestu trefila sama, ale Annie mě uklidnila, že Claudie cestu zná. 

     Po příchodu domů se Charles uložil spát a bylo mi v rychlosti ukázáno, jak se pracuje s miminkem, jak se přebaluje, jak se připravuje mléko, jak se krmí - no takový 20-ti minutový rychlokurz. Pak mne byly pomalu představovány pro mou práci potřebné domácí spotřebiče. Podrobné programy na pračku rozepsané na A4, jak funguje sušička, myčka, sterilizátor na dětské lahvičky, takový mini mixer a "steamer" dohromady - velice užitečná věcička pro "baby food" (myslím, že se to jmenuje babycook). Na první den dost informací.
    Ve tři hodiny jsem mohla končit, ale bylo mi nabídnuto, jestli nechci jet s HM a dětmi do tenisového klubu, kam každý pátek chodí. Claudie tam hraje tenis a Annie rozpráví s ostatními maminkami. No taková dost slepičárna. Hlavní důvod byl ten, že si je HM jistá, že tam chodí jedna československá au-pair a čeká tam na své děti. Tak abych se také s někým seznámila. Byla jsem v očekávání, jestli to bude Češka nebo Slovenka. 

     Tady při mne stáli snad všichni andělé a já narazila na jednu z nejlepších holčin na světě. Přezdívkou Holuša nebo Holuška, asi 28-mi letá úplně nejvíc v pohodě holčina z Kroměříže. Ona osobně Londýn z celého srdce nesnášela, ale nějak jí tam osud prostě zavlál. Druhý den se konal jakýsi mini hudební festival u Temže, takže mi bylo okamžitě nabídnuto, ba dokonce přikázáno, že se musím účastnit. Hrál tam i Dan Bárta a Gipsy CZ. O program na následující den bylo tedy postaráno. Domluvily jsem se na nějakou hodinu na příští den, že si dáme spicha na stanici metra Archway, kterou si pamatuji z mé první procházky Londýnem. Dvě hodiny jsem si povídaly, přišli na to, že máme dost podobné zájmy, jako hudební festivaly, máme rádi podobnou muziku atd..

     Po tenisu si mě zasej sebrala HM a společně s její nejlepší kamarádkou Suzan a jejími dvěma dětmi (jedna Sofie - spolužačka Claudie) jsem se odebraly do čínské restaurace. Annie byla moc šťastná, že jsme si s Holuškou sedly, protože přesně věděla, že když si tu najdu kamarády a budu pořádně užívat londýnského života, tak si mě bez problému udrží. V této restauraci jsem poprvé ochutnala jídlo, které se od této doby řadí mezi mé nejoblíbenější z čínské kuchyně. Škoda, ať jdu kamkoli na čínu zde v ČR, tak to nikde nemají. Jsou to v podstatě malinké kousky pečené kachny, kterým se plní taková mini palačinka, ještě se tam vloží kousek salátové okurky a porku (ten já nejím, takže ho vynechávám), přelije se to, jakousi sojovkou, zabalí a je to to nejlepší co může být. Od HM mi bylo nabídnuto jet v neděli s rodinou navštívit Hugova (HF) bratra na venkov. Samozřejmě, že ví že je to můj day off, a záleží jen na mě. Program tedy tyl už i na neděli. Domluvily jsme se na hodinu, kdy mám přijít a vyložila mě u ordinace. Jo teď si ještě vzpomínám, že mi ukazovala nějakou ulici, kde prý bydlí samí milionáři a snad tam má dům i George Michael. :)

Mé matné vzpomínky z víkendu popíší zase příště. 

    

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část II.

    Po příjezdu na Victorku na mě nečekala rodina, jako na mnohé nově příchozí au-pair, ale jelikož byl všední den, tuším středa a rodinka byla hodně busy, tak mi byl přesnými instrukcemi doporučen Black Cab. Mám si nachystal napsanou adresou na lístečku a že pak nemůže být žádný problém.
     Hned po výstupu z autobusu ke mě přispěchal "luggage boy", ani jsem se nezdráhala mu svěřit své tašky. Velkou výhodou bylo hlavně to, že mě dovedl přímo až k taxíku a já to tam nemusela s mým tunovým nákladem někde pracně hledat. Jediný co mi přišlo divné, bylo, že můj black cab byl červený a né černý, trochu jsem znervozněla, to jako jo. Pamatuji si, že indický pán, který pomáhal se zavazadly vyžadoval za své služby samozřejmě zaplatit, Nejmenší jsem měla dvacku a nějak mu vysvětlila, že opravdu netuším, kolik bych mu měla dát. Tak prý jestli jsou dvě libry OK. Mě by bylo v tu chvíli jedno, kdyby si řekl i o pět. Řidiči byla předána adresa na lístečku, takže hned pochopil, že si asi moc nepokecáme, takže to byla relativně tichá domácnost :). Já se převážně celou cetu kochala okolím. Respektive mi přišlo úplně nemožné se tam začít někdy orientovat, protože všechno, domy, každá ulice vypadala úplně stejně. Za nějakých 20min se dorazilo do mého požadovaného Highgate. Zaplatilo se taxi, nejdřív já, ale hned po vstupu do domu rodiny mi je HM vrátila. HM byla na první pohled strašně milá. Claudie (7-letá holčina) seděla na bobku na schodech na proti dveřím a hned mi byl dopřán od ní hug.
     Proběhla rychlá prohlídka domu, Charles v tu dobu spal. Annie (HM) nechala děti v péči cleanerky ( Iwona - Polka - stejně stará holčina, jak já) a odvezla mě do zubní ordinace otce, kde byl pro mě připraven, malý, ale útulný pokoj. V ordinaci mi bylo představeno asi 8lidí najednou, takže jsem vůbec netušila, který s těch 3 chlapů byl můj HM :). Byla mi ukázaná kuchyně, záchod s koupelnou, které se za provozu ordinace "shareovaly" s personálem. Úplně nahoře v podkroví byly dva pokoje. Jeden připraven pro mě a druhý prý obývá současná  sestřička a bývalá, tedy úplně první au-pair, která rodina kdy měla.
      Mohly být asi dvě hodiny odpoledne a s Hm jsem se dohodly, že dorazím na šestou na večeři. Začalo tedy zabydlování v mém novém pokojíčku. Jediná věc mi vadila a to, že jedna z bývalých au-pair přemalovala pokoj na světle zeleno. Té barvě fakt nefandím, ale prý jestli budu chtít, tak se domluvíme a necháme to přemalovat. 
     Chvíli před šestou se vyrazilo i s dárky k rodince. No to bych to nebyla já, abych se nedokázala ztratit. Jak tam všechno vypadá úplně stejně, tak jediná křižovatka, která mi stala v cestě udělala své a já zahnula trochu někam jinam. Musela jsem si někoho odchytnout, vyloženě to také nebyl domácí, ale ochotně jsme došli před barák, kde přebýval, došel si pro mapu a hned mě nasměroval.  K rodince se tedy dorazilo s menším, asi půl hodinovým zpožděním :) -> takže hned byla "funny story" na světě. Konečně jsem mohla potkat i prďolu. Tedy, na první pohled mě zaujala strašně velká hlava, ale na to si člověk časem zvyknul.
    S HM se strašně pěkně povídalo a hned na mě vychrlila, že teď tu bude měsíc, pak že odjede s dětmi na měsíc do Jihoafrické republiky, od kuď je HM i HF původem. (Seznámili se ale až tady v UK). Takže tu budu měsíc hospodařit s HF sama. Týden na to budeme odjíždet všichni na dovolenou k moři do jížní Francie, nedaleko Saint Tropez a v zimě se určitě pojede do Francie znovu, tentokrát lyžovat. Strašně si oddechla, když slyšela, že mi byla nabídnuta nigerijská rodina. I ona mi tvrdila, že slyšela, že tam musí au-pair drhnout koupelnu kartáčkem na zuby. Hned mi pověděla, že kdysi dělala au-pair v NYC a ví jaké to je, a že určitě nastane i doba, když se třena i pohádáme, ale ať si z toho nic nedělám, prý je to normální. 
     Druhý den mi bylo uděleno volno, ať se v klidu vyspím a budu začínat v pátek v půl 8, kdy mi bude ukázán "nice walk" - kudy budu vodit Claudii so školy. Dostala jsem strašný množství jídla, ať prý neumřu a v pátek jí řeknu co mám rádá a ona mi udělá nákup.
     Druhý den jsem k mému překvapení docela vyspávala. Hodiny mohly ukazovat kolem pul 12, když se mi povedlo se probudit. Po první zkušenosti se ztracením, se mi nechtělo nikde moc courat, ale neodolala jsem a vydala se na procházku. Byla zvolena nejednodušší cesta a to všemi křižovatkami rovně z High Gate dolů. Vždycky jsem si dávala záchytný body, pamatuji si, že první byla stanice metra Archway. Jelikož se mi nepovedlo naobědvat, tak přišel na řadu Mc Donald, páč přece tam nemohla být zas tak rozdílná nabídka jak u nás. Všechno by proběhlo skoro bez problémů, až na to, že mi k pití nebylo dáno brčko, jako bylo v to dobu běžné v ČR. No jo, ale jak si člověk má říct o brčko, když nemá vůbec tušení, jak se to říká. No nic vyřešila jsem to sundáním víčka a shake se vypil tímto způsobem. Až od kámošů mi bylo zděleno, že je mají většinou na příručních stolech ještě s míchátkama, cukrama, solí...
     Další den byl tedy můj první oficiální pracovní den jako au-pair. 

Jak jsem au-paiřila v Londyně - část I.

     Jak už bylo zmíněno v minulém příspěvku, kolem poloviny června roku 2007 jsem se dostala jako au-pair do Londýna. Abych byla upřímná, vůbec nebyl plán tam jet. Po domluvě s moji kamarádkou (spolužačka z jazykovky, o který bylo zmíněno v minulém příspěvku) mělo být umístění nasměrováno k ní, nějakých 60km jižně pod Londýn.  
    Zaregistrovala jsem se u jakési malé agentury, přes kterou kdysi vyjížděla i ona. U agentury se platil poplatek pouhých cca 400kč a to bylo všechno. Bylo mi slíbeno, že nebude problém mě umístit poblíž mé kamarádky. Celkově vyběhání papírů mi dalo zabrat asi měsíc. I když po mně byly požadovány jedny charakterové a jedny childcare refernece, tak si pamatuji, že je vůbec nikdo neověřoval. Potom byly moje informace přetransferovány anglické agentuře, v které pracovala Slovenka a přes tu byly posléze vedeny veškeré moje hovory. Později na internetových stránkách anglické agentury jsem se dočetla, že registrace au-pair je bezplatná. Takže v podstatě česká agentura si zkasírovala peníze a přeposlala mě dál na pro au-pair bezplatnou agenturu. Ale tak, majlant se neplatil, že. Kdyby to byla nějaká tisícovka, tak bych se vztekala asi víc. Tady jsem pochopila, že jde relativně o malou agenturu, která zrovna s velkým počtem rodin nedisponuje.
     První rodina, která mi byla nabízena byla místo 60km jižně pod Londýn, situována 100km severně nad Londýn. Sice rodinka vypadala mile, ale ta lokace vůbec nevyšla. Druhá rodinka už byla nějakých 20km od rodiny mé kamarádky, ale v jejich hobby bylo napsáno, že milují čtení Bible po večerech a to tedy opravdu nebyl můj šálek kávy. Třetí rodina byla v podobné lokaci, jako ta předešla, až na to, že to byla rodina původně z Nigérie. Mě se třeba v té době černoši strašně líbili a když jsem viděla fotku jejich cca 8. měsíční holčičky, tak byla strašně cute a já se pro ně i rozhodla. Tady tedy zakročili mí skoro všichni známí a radili mi, ať od toho dám ruce pryč. Kdyby to byli angličané, tak by prý problém nebyl, ale prý většinou tyhle africké rodiny mají au-pair vyloženě jako služku, né-li otroka. 
     V tom mi přišel mail od kamarádky, kolem které bylo požadováno mé umístění. Má prý v rodině docela trable a bude pravděpodobně měnit a neví kam se dostane, takže jsem zavolala do agentury, že pro mě lokace už není nijak důležitá, a klidně bych brala nějakou rodinu z Londýna, kdyby byla ta možnost. Den na to mi volala úplně natěšená paní z agentury, že konečně snad našli ideální rodinu. Rodina v Londýně, dvě děti (holčička 6let, chlapeček půl roku), pracovní doba trochu delší 37hod, ale zas plat 120liber, poskytnou mi bydlení ve vlastním, asi 5min od baráku a hlavně milují lyžování a jednou nebo dvakrát ročně jezdí lyžovat do Francie, kde mají vlastní apartmán. 
     Posléze euforie z rodiny byla přenesena i na mě a telefonát to ještě umocnil. HM zněla taky úplně nadšeně. Takže to bylo jedno velký nadšení :D. Zeptala jsem se jí, jestli jí nevadí, že nemám experience z takto malým dítětem (myslím - toho půl ročním). Prý úplně v pohodě, že mi všechno vysvětlí, ukáže a nemám mít vůbec strach. Takže po vysvětlení všeho co bude mou náplní práce bylo dohodnuto. Příští den se kupovala jízdenka na autobus a za týden se vyráželo.
    Jsem fakt byla trubka největší!!! Vybrala jsem si cestovat autobusem s Euro Lines, protože je v přepravních podmínkách, že mohou být až teď nevím přesně, asi 2 x 30kg zavazadla. Moc jsem nenaslouchala okolo, když mi povídali, "Neber si toho moc, hlavně Londýn je ráj na nákupy, všechno si tam koupíš"   Takže né, a Michalka vyrážela s dvou mi úplně nacpanými taškami. Je sice fakt, že se našlo místo i na kolečkové brusle, kterých se mi nechtělo vzdát. 
     Nejhorší z toho všeho organizování byl zážitek v autobuse. Polovinu cestujících tvořili naši romští spoluobčané. První problém nastal ještě před nástupem, když jeden začal kouřit na zastávce, v tu chvíli, když kolem procházeli policajti a odmítal zaplatit sto korunovou pokutu. Druhým zděšením bylo, když už nebylo místo a jeden byl posazen vedle mne. Cesta byla taková celá uřvaná. Furt si tam někdo řval o řízek z jedné strany autobusu na druhou a i když posádka prosila o klid, tak to moc nepomohlo. Můj spolusedící mě v noci začal osahávat, natož jsem na něj hodila úplně ten nejvíc vražedný pohled co jsem dovedla a pak už byl aspoň pokoj. Když byly jakékoli zastávky na záchod, tak bylo samozřejmostí si vzít své příruční zavazadlo s sebou, páč se mi nechtělo riskovat, že vystoupím na Victorce třeba bez noťasu. Poslední zádrhel nastal v Doveru, když si celníci usmysleli, že naše všechna zavazadla protáhnou těmi scenerami na tašky. Takže se muselo projít asi 100 metrů dlouhou halou a povím vám, že s dvou mi 30-ti kilovými taškami to nebyla rozhodně sranda. Až někdy skoro na konci si mě všiml nějaký klučina z našeho autobusu a přispěchal na pomoc. V přístavu nás zdrželi asi hodinu a půl, protože u jednoho, zrovna náhodou romského spolucestujícího, byl nalezen kufr plný cigaretových kartonů a měl na výběr je tam buď nechat nebo zaplatit clo, na což neměl. 
    Pak si pamatuji, že cesta mohla trvat nějaké dvě, tři hodinky a pomalu se vysedalo v Londýně.  
     Jediné, které z toho plyne ponaučení. Do Londýna se opravdu nemusí vláčet s celým šatníkem - příště bych to viděla jen na kartáček s pastou :D a rozhodně už jenom letadlem! Když se to vychytá, tak je to cenově ještě výhodnější, cestování milionkrát pohodlnější a klidnější.