První víkend
Ve smluvený čas se sešlo na Archway. Holuška s sebou přivedla její sousedící au-pair a to Češku Martinu. Takže na to, že byla mým nynějším domovem Anglie, pouhé tři 3dny, tak skore českých holek se začalo zvyšovat. Martina byla holčina podobně malého vzrůstu jako já (158cm :( ), které bylo 27let. Hele nekecám, že bych jí netypovala víc než mně, v té době 22.
Holky mi pořídily Oyster card (něco jako v dnešní době Open card v Praze). Snažily se mi vysvětlit, co si tam můžu všechno nabít a jak se to nabíjí přes automaty nebo u okýnka. No co mám povídat, moudrá jsem z toho nebyla. Hlavně, že se mohlo cestovat. Vyrazilo se autobusem do centra. Samozřejmě se muselo sedět v"double deckeru" úplně nahoře hned v předu. Musím přiznat, že mě tohle místo neomrzelo, ani po skoro dvou rokách tam strávených. Snažily se do mě dostat čísla autobusů, který bych si měla pamatovat, abych se vždycky dostala domu. Nebo přinejhorším skočit na metro. Prý je mnohem jednodušší se orientovat tam než v Praze. Tomu jsem tedy nevěřila, když tu mají asi 30 "lines" a my pouze tři. Postupem času, když byla metrem možnost cestovat víc, sem jim musela dát za pravdu.
V centru se vystoupilo na Tottham Court Road, kde mi byla ukázaná obrovská budova Central Point, která jde vidět, že širokého okolí, u ní mi byla ukázána autobusová zastávka nahlášena čísla 134 a 310, která mě vždycky odvezou zpět na Archway. Teď už se prý v centru nemohu nikdy ztratit. Jelikož mi furt přišlo všechno strašně stejné, tak mi to přišlo jako dost utopistická hláška. Cesta autobusem byla zvolena jednak z důvodu, abych viděla Londýn a jednak z ekonomických důvodů, protože v tu dobu byl denní limit 3libry a mohlo se jezdit autobusem celý den až do alelůja. (dnes je myslím denní limit 3,50 nebo možná ještě o nějakou tu desetinku pí větší).
K Temži a místu konání festiválku jsem došly pěšky a hned mi byly představovány další došlé české, teď už převážně nanny z mého okolí. Bylo jich asi 6/8. Každopádně věkový průměr byl 25+ a já tam pro ně byla jako miminko. Což tedy nebude hrozit v USA, jelikož doufám, že nebudou moc velké průtahy, protože mi chybí pouze půl roku do dovršení 27-mi let. Takže tak či onak budu patřit k au-pair veteránkám :D.
V mé situaci jsem vůbec nechápala, jak mohou být holky tak natěšené na české klobásy a pivko, které bylo k dispozici. To jsem pochopila až v průběhu následujícího pobytu, kdy se objevil nejeden absťák po české kuchyni. Festival ubíhal ve velmi veselé náladě a nakonec se to zakončilo house party u Holušky, která musela využít, že její rodinka odjela na dovolenou. Musím uznat, že jsem začínala pomalu litovat příslibu jet "zítra/dneska" k Hugovu bratru. Ráno to i potvrdilo. Každopádně příští týden se bude pokračovat grill party, rodinka stále nebude doma a tak bylo super vědět, že je o program postaráno a to se dohodlo ještě s Martinou, že se příští neděli vyrazí do centra mi tam "všechno" ukázat. Holuška, jak mi bylo zděleno, tak většinu víkendů pracuje jako číšnice v nedalekém parku v Caffee shopu, takže se moc během víkendu neutrhne.
Když mi byla vysvětlena cesta k rodině, tak jsem pomalu začala rozpoznávat uličky, kam jsem zabloudila hned první den. Bylo super vědět, že mám dvě super holčiny cca 15min od sebe.
Výlet s rodinou už zas nebyl tak veselý. Tedy nebylo mi po uplynulé noci úplně do zpěvu, ale hlavně celý den pak trávit na zahradě s dětičkami (ještě přibyli dvě, ze strany Hugova bratra) bylo docela náročné. Samozřejmě mi bylo říkáno, že to nemusím, ale bylo na výběr sedět v obýváku a poslouchat rozhovory celé rodiny (kdy ještě moje angličtina nebyla na takové úrovni, že bych si s nimi bůh ví jak vykládala) nebo tedy s dětmi na zahradě, což mi přišlo díky mé profesi, že se to ode mne i skrytě vyžaduje. Pamatuji si, že bylo velmi příjemným zpestřením zasednout s celou rodinou k pozdnímu obědu. Byla mi představena skoro celá rodina, byla přítomna i Hugova matka, která přijel z JAR a za pár dní by měla přijet za námi do Londýna. Ochutnalo se vyloženě nějaké jihoafrické jídlo, které bylo moc dobrý. Takže návštěvu bych shrnula jako takovou průměrnou. To jídlo to dost vykompenzovalo :D
Po vysazení u ordinace byla má myšlenka jediná - postel. Konečně se mi ale podařilo narazit na mé spolubydlící a mohla si dát do kupy, jak vypadají. Nakonec se povídalo do pozdních večerních hodin. Nelly mi dokonce trošičku vyčetla, že mělo o mě strach, když jsem se hned první víkend nevrátila domů. Předaly se telefonní čísla a příště ji musím dát vědět, že se mi nic nestalo :).
Velmi příjemným zjištěním bylo, že se svými 158cm jsem nejvyšší stálý obyvatelem našeho obydlí. Detty mohla mít nějakých 155 a Nelly dokonce jen 152. Celkově mi přijde, že v UK jsou lidi zrůstově menší než u nás.(Detty a Nelly jsou Maďarky, ale na tom nesejde) Zařadila bych se tam do takového holčičího průměru. Moje HM mohla mít stejně jak já, moje budoucí anglická spolubydlící také. Takže jsem se konečně necítila jako trpaslík :)
Příště bych uvedla jména lidí, kteří nejvíce ovlivnili můj život v UK. Vím, že jich začíná přibývat a člověk se v tom pak špatně orientuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat