Po mé neúspěšné kariéře cleanerky se na mě usmálo štěstí a přišla další pracovní nabídka. Jednou večer mě takhle volala Holuška a ptá se jestli bych nechtěla jít zkusit pracovat do kaféčka, jak vypomáhá ona a když bych se osvědčila, tak bych tam mohla chodit na brigádu, když by mě potřebovali. Trochu jsem znervózněla, protože za svůj život se mi povedlo se účastnit snad jen jednoho plesu, kde jsem vypomáhala na place a vím, že to úplně košér nebylo. Uklidnila mně, že nejde o žádnou pětihvězdičkovou restauraci, ale prostě caffe shop v parku, který si zakládá na tom, že servíruje organic food. A hlavně mým úkolem bude jen sklízet špinavé nádobí ze stolů a připravovat je pro další hosty. Každopádně se do toho šlo.
Musím říct, že tohle ovlivnilo můj život v Londýně asi nejvíc, hlavně délku mého pobytu. Na začátku to tedy bylo něco. Jelikož jsem byla výpomoc pro případ, že bude busy, takže se tam chodilo opravdu když bylo hodně-hodně busy. Byl opravdu záhul navyknout si na ten shon a hlavně jsem opravdu až teď pochopila, že angličané jsou ve stolování neskutečný prasata. Bordel, co po sobně nechávali byl opravdu nechutný. U nás by se člověk styděl takhle ten stůl nechat, ale oni jako vůbec. Ještě spíš naschvál dávali dětem na hraní cukry, aby je něčím zabavili. Každopádně ty stoly byly po těch cukrech tak zničený - permanentně ulepený, že sebelepší čistící prostředek na to vůbec nezabíral. Člověk si zvykne a za chvíli mi to přišlo i normální. Dopadlo to tedy, že jsem se Štěpánce líbila a následující víkend se k tomu přidalo i objednávání a servírování jídel a posléze také kasírování. Veškerá objednávky a kasírování bylo přes počítače, takže chvíli trvalo, než se v tom člověk naučil.Konečně mě to donutilo zřídit si bankovní účet a zařídit si NIN ( National Insurance Number). Hlavní ale bylo, že se mi opět rozšířil okruh přátel. Napíšu teď jména těch, co tam aspoň pár měsíců vydrželi. Štěpánku a Holušku už znáte, dále tedy Giuseppe - Ital, který byl něco jako šéf, ale Štěpánka byla nad ním a v podstatě to byli přítel a přítelkyně. Davide - také Ital - měl to jako full time job - všichni tři bydleli na stejném baráku, byl to takový sympatický smíšek. Škoda, že pak odjel navždy domů. Szilvia - Maďarka - patřila k trvalým pracovníkům, ale co vím, tak po mém odjezdu z UK vím, že začala pracovat v jedné malinkaté italské restauraci. Oraine a Claire - Angličané - bratranec a sestřenice - on je nevlastní syn majitele a její matka děla pro společnost účetní. On je mimochodem fakt kus :). Přišlo mi, že tam chodili pracovat, jak se jim zachtělo. Kamil a Isabella - Angličané sourozenci - studenti - výpomoc na víkendy jako já. Ještě tam se mnou začala vypomáhat Jana (nanny, kterou znám) ale měla to dost z ruky - takže se jí tam moc nevyplatilo jezdit a posléze se na to vyprdla. Poslední za zmínění stojí Fiffy - byla to muslimka, která kvůli svému vyznání odmítala sahat na alkohol a třeba i na vypité láhve od piva a vína. No moc jsme si do noty nepadly. Protože třeba uklízela stůl a nechala tam stát jednu flašku od piva a pak někoho buzerovala, ať to uklidí, že ona nemůže. Hodně divoký s ní byly hlavně začátky, když pak člověka trochu poznala, tak se k němu už chovala v pohodě. Musím říct, že tak po třech/čtyřek měsících se ke mě začala chovat slušně a byla nepříjemná na ty novější. Jako pracovník pendlovala mezi naší restauračkou na Highgate a ještě jednám kaféčkem v Queens Parku, který vlastnil stejný majitel.
V listopadu, mi Štěpule s Holušou odjely pracovně na Bermudy :(.Místo Hulů přijela do rodiny Vendulka. Scénář se tak trochu opakoval. Byla to Martiny sousedka a hodně jí pomáhala s orientací v Londýně. Když se mi naskytl volný víkend, tak jsem je při cestách Londýnem doprovázela.
Dalo by se to tedy shrnout, že přes týden jsem byla v jednom kole u rodiny a víkendy byly buď pracovní nebo se někam vyráželo především s Martinou a Vendulkou. Občas se zašlo někam na pivko. Já si strašně oblíbila dvě hospůdky - Big Red na Holloway Road nebo O'neills na Muswell Hill (kostel přestavený v hospodu). Občas se došlo do nějakého klubu na nějaký drinček. Víkendy oproti běžnému pracovnímu týdnu tak strašně letěly. Naštěstí jsme se s Marťou a Vendulkou ještě všichni scházely u Marťi, když měla bejbáče.
Ty volné dny trávené s holka a vlastně i v kaféčku byly fakt super. Takže takhle to nějak pokračovalo až to mého odjezdu na Vánoce, kde jsme letěly společně s Martinou a ještě mojí bývalou spolužačkou ze základky. Tu jsem mimochodem musela ukrývat asi týden v ordinaci, když utekla od svého marockého přítele. Já fakt nechápu, co na těch Arabech lidi vidí. Já je už od pohledu nemůžu.
Asi málokdo by typoval, že tohle je hospoda :)
Takto to vypadá vevnitř.
A ještě jedna fotka hospůdky Big Red.
Žádné komentáře:
Okomentovat