Jak jsem au-paiřila v Londyně - část VI.

   Jako samostatný příspěvek jsem zvolila napsat něco málo o mé zkušenosti cleanerky, která se mi naskytla dělat po dobu asi třech týdnů místo Iwony. 

     Hned na začátku musím podotknout, že obdivuji holky, které to dokáží dělat jako své povolání. Mně osobně to nepřirostlo k srdci vůbec. Dobře nepopírám, že úklid nepatří mezi mé oblíbené činnosti, ale tři týdny mě stačily a fakt už nikdy víc.
    Pracovala jsem pro dvě úplně odlišně lady. První se jmenovala Seville. Pokud potřebovala jen vyžehlit, tak to bylo ještě v pohodě. Horší bylo chodit na normální cleaningy. V tom domě bylo všechno tak nablýskané, že kdyby se tam měsíc na nic nesáhlo, tak by to vůbec nebylo poznat. Takže se prostě vlítlo na prach, koupelny a podlahy, ale ta ženská mi pořád stála za prdelí a pořád se jí něco nelíbilo. Jednou jsem ne nechala přemluvit, na velký sobotní úklid a to bylo rozhodující v tom, že už tam nikdy víc nepřijdu. Opět furt stála za mnou a všechno kontrolovala - rozhodující bylo, když jsem v její ložnici utírala prach, pak přišla, sundala ze stolu malou televizi, že tady viděla, že jsem to vynechala a ať se na práci víc soustředím. Vůbec mě nenapadlo, že bych měla nějakou televizi sundat. Každý sebemenší flek, které tam zůstal (podotýkám, že byl neodstranitelný)  musela na vlastní oči vidět, že se ho snažím třeba minutu drhnout a že opravdu neodstranitelný je. Podlahy byly kategorie sama pro sebe. Nejdřív mě nechala vytírat nějakým přípravkem (přípravek +leštidlo v jednom), pak se to podle ní moc nelesklo, takže přišlo na řadu jenom leštidlo a to prý také nebylo ono, takže se použilo ještě jedno leštidlo. Fakt jsem se těšila až od tam-tud vypadnu. Od té doby jsem na její telefonáty nereagovala a po návratu HM si mě chtěla ještě pře ní objednat. Po tom, co jsem jí odvyprávěla můj zážitek, tak se mnou soucítila a usoudila, že jestli nechci, tak ať to opravdu nedělám.
    Druhá lady, už si nevzpomenu na jméno byla Claudinina učitelka tenisu. Její barák byl zas pokaždé, jak když tam vybuchla bomba. Ať se sáhlo na cokoli, tak po nějakých třech hodinkách to vypadalo jak z úplně jiného světa. Jenže se přišlo za dva dny a celá práce přišla úplně vniveč, protože bomba vybuchla znovu. Jednou jsem byla v nějaké odkládací místnosti, kde bylo mým úkolem vyhodit, co považuji za "rubbish". Já samozřejmě považovala za bordel skoro všechno, jednalo se především o rodinné fotografie, miliony dopisů a pohledů, různé sarapatičky, co se dávají k Vánocům, narozeninám, když je člověk neinspirovaný, takže po hodině přehrabování jsem dala do jednoho rohu to, co považuji za odpad. Když jsem přišla další týden a to co bylo považováno u mě za rubbish, tak vyloženě nebylo považováno za rubbish jimi. Takže další práce vniveč. Sice úklidy v tomto domě nebyly tak hrozné, ale jelikož byly se Seville sousedky, tak jsem nechtěla, aby mě tam vídala a vyprdla se na oba.
     Fakt se mi hned dýchalo lépe.