Ještě celá naštvaná vycházím z domu, kde Hugo (otec rodiny) má svojí soukromou zubní ordinanci. Chvátám k domu rodiny, který je vzdálen zhruba 10min. Stále přemýšlím, proč já mám takovou smůlu. Včera jsem totiž usoudila, že má stará (Anne – matka rodiny) dobrou náladu. Zeptala jsem se jí jestli bych nemohla 3.4. na koncert zpěváka z mé nejoblíbenějším kapely. Koncert je ve čtvrtek. Den, který mám po pracovní stránce docela ráda, ale jelikož hlídám 14. měsíční mimčo do půl8, kdy se vrací větší část rodiny domu z gymnastiky, je tedy nemožné, abych stihla koncert, začínající v 19:00. Leda, že bych vzala mladého s sebou a trochu jsme si vyhodili z kopejka oba :-D :-D. Anne schválila mojí touhu za kulturou úplně v pohodě, se slovy, že si to nějak zařídí. Poté, ale přišlo zklamání. Otec mi oznámil, že jsme až do 4.4. ve Francii na lyžích.
Ok… celá uhnaná, skoro se slzami v očích z myšlenek, že se nedostanu na koncert jsem se přihnala k domu rodinky. Přišlo další zděšení. Už na mě čeká Claudie (8let.. holčina o kterou se starám) a Sophie (její nejlepší kamarádka). Na tom by nic nebylo, kdyby Claudii po boku nestalo kolo. To by taky nebyla tragedie, kdyby na něm uměla jezdit aspoň tak jak 6ti letý děcka u nás v ČR. Po krátké rozmluvě jsem ji donutila nasadit si aspoň helmu. Sophie vyfásla koloběžku a já oběšená jak vánoční stromeček (dnes tedy nesu 2 tašky a 2 lunch boxy) vyrážíme na 50min. cestu do školy. To, že Claudie se není schopná rozjet do né nijak prudkého kopce mě nějak neudivuje. Donutím ji tedy kolo na kopec vytlačit. Přijde trochu klesání a holky mi začnou ujíždět. Přece jim to jede o něco rychleji, než mne běží. V tom se Sophie skácí k zemi. Po 5.min utěšování nabereme opět směr škola. Teď už vleču i „scooter“ .. Za nedlouho se dostaneme do 1. parku, kde je to docela dost z kopce. Já jen čekám, co Claudie předvede na kole. Jak jsem si myslela, začne si stěžovat, že jsou brzdy moc daleko na to, aby mohla pořádně brzdit. Musím jí tedy asi 10min držet za sedátko. Sice jsem se zbavila koloběžky, ale zato mě zas bolí záda jak sviňa. Dostáváme se na hlavní silnici, kde je to z kopce ještě víc. Nepřipadá v úvahu, aby se Claudie snažila ho sjet. Fakt mám strach, aby se mi někde nezabila, tak kolo zabavím a osedlám sama. Přicházíme do dalšího parku, který je cely po rovině. Odevzdávám veškeré sportovní náčiní s myšlenkou, že si užiju aspoň trochu klidu. K mému zděšení si ho neužiji dlouho. Sophie se opět rozseká. Teď už má ale od bahna koleno, ruce i školní uniformu. Přijde na řadu 10min utěšování. Zase se mi stane společníkem koloběžka. Po příchodu do školy s údivem zjistím, že jsem dorazily jen s 5-ti minutovým zpožděním. Děcka trochu pomlácená odevzdám a kdyby tam byla poblíž nějaká hospoda asi bych byla zralá na panáka. To sice nedopadne, ale při zpáteční cestě se stavím na zklidnění nervů na šálek lahodné horké čokolády a vůbec né v žádném spěchu přemýšlím o nezodpovědnosti rodičů, kteří tě vyšlou s dítětem na kole, při londýnských silnicích a děcko ani pomalu neví co to kolo a neumí ani zabrzdit.
K rodině jsem dorazila něco po pul11. Matka má dnes v baráku jakousi „pray gruop“ … to znamená 8 ukecaných kamarádek zavřených v pokoji, tlachajícími nad šálkem čaji a samozřejmě sušenky. Hned po příchodu mi vpálí Charlese do náruče, že prý kdyby tolik neřval a byl v klidu, tak by si ho klidně nechala. Tak jako co chce po batoleti??? Nějakým způsobem se dokoušu až k 15hodině, která mi oznámí padla.
Při cestě domů se jen stavím pro časopis a čokoládový frape v Neru. Docela spráskaná sednu do křesla, popíjím lahodný napoj a prohlížím časopis. Kde na mě vykoukne zpěvák mé oblíbené kapely, připomínající mi dubnový koncert. Slyším Huga, jak je u sebe v kanclu. Rozhodnu jít za ním a přeptám se ho na náš návrat z Francie. Z úžasem mi oznámí, že se vracíme už 2. Zase se mi potvrdí, že jsou Angličané trochu mimo.
Ok… celá uhnaná, skoro se slzami v očích z myšlenek, že se nedostanu na koncert jsem se přihnala k domu rodinky. Přišlo další zděšení. Už na mě čeká Claudie (8let.. holčina o kterou se starám) a Sophie (její nejlepší kamarádka). Na tom by nic nebylo, kdyby Claudii po boku nestalo kolo. To by taky nebyla tragedie, kdyby na něm uměla jezdit aspoň tak jak 6ti letý děcka u nás v ČR. Po krátké rozmluvě jsem ji donutila nasadit si aspoň helmu. Sophie vyfásla koloběžku a já oběšená jak vánoční stromeček (dnes tedy nesu 2 tašky a 2 lunch boxy) vyrážíme na 50min. cestu do školy. To, že Claudie se není schopná rozjet do né nijak prudkého kopce mě nějak neudivuje. Donutím ji tedy kolo na kopec vytlačit. Přijde trochu klesání a holky mi začnou ujíždět. Přece jim to jede o něco rychleji, než mne běží. V tom se Sophie skácí k zemi. Po 5.min utěšování nabereme opět směr škola. Teď už vleču i „scooter“ .. Za nedlouho se dostaneme do 1. parku, kde je to docela dost z kopce. Já jen čekám, co Claudie předvede na kole. Jak jsem si myslela, začne si stěžovat, že jsou brzdy moc daleko na to, aby mohla pořádně brzdit. Musím jí tedy asi 10min držet za sedátko. Sice jsem se zbavila koloběžky, ale zato mě zas bolí záda jak sviňa. Dostáváme se na hlavní silnici, kde je to z kopce ještě víc. Nepřipadá v úvahu, aby se Claudie snažila ho sjet. Fakt mám strach, aby se mi někde nezabila, tak kolo zabavím a osedlám sama. Přicházíme do dalšího parku, který je cely po rovině. Odevzdávám veškeré sportovní náčiní s myšlenkou, že si užiju aspoň trochu klidu. K mému zděšení si ho neužiji dlouho. Sophie se opět rozseká. Teď už má ale od bahna koleno, ruce i školní uniformu. Přijde na řadu 10min utěšování. Zase se mi stane společníkem koloběžka. Po příchodu do školy s údivem zjistím, že jsem dorazily jen s 5-ti minutovým zpožděním. Děcka trochu pomlácená odevzdám a kdyby tam byla poblíž nějaká hospoda asi bych byla zralá na panáka. To sice nedopadne, ale při zpáteční cestě se stavím na zklidnění nervů na šálek lahodné horké čokolády a vůbec né v žádném spěchu přemýšlím o nezodpovědnosti rodičů, kteří tě vyšlou s dítětem na kole, při londýnských silnicích a děcko ani pomalu neví co to kolo a neumí ani zabrzdit.
K rodině jsem dorazila něco po pul11. Matka má dnes v baráku jakousi „pray gruop“ … to znamená 8 ukecaných kamarádek zavřených v pokoji, tlachajícími nad šálkem čaji a samozřejmě sušenky. Hned po příchodu mi vpálí Charlese do náruče, že prý kdyby tolik neřval a byl v klidu, tak by si ho klidně nechala. Tak jako co chce po batoleti??? Nějakým způsobem se dokoušu až k 15hodině, která mi oznámí padla.
Při cestě domů se jen stavím pro časopis a čokoládový frape v Neru. Docela spráskaná sednu do křesla, popíjím lahodný napoj a prohlížím časopis. Kde na mě vykoukne zpěvák mé oblíbené kapely, připomínající mi dubnový koncert. Slyším Huga, jak je u sebe v kanclu. Rozhodnu jít za ním a přeptám se ho na náš návrat z Francie. Z úžasem mi oznámí, že se vracíme už 2. Zase se mi potvrdí, že jsou Angličané trochu mimo.
Večer si s kámoškou Martinou zajdeme na dvě. Hospoda je asi 20m od mého baráku a já to zjistím až po 8. měsících. Njn stane se:-)
Po návratu zburcuju spolubydlící k zabookování ticketu na koncert. ( Vedle v pokoji bydlí 2. Maďarky. Jedna pomáhá u rodiny s cleaningem a druhá tu dělá zubní sestřičku). Vlastní účet jsem si tu ještě nestihla zařídit. Strašně tu s tím nadělají.
Po dvou pivkách se člověku pěkně usíná. Ani nevím v kolik, ale s myšlenkami, že se opět uvidím se Serjem Tankianem usnu ani nevím jak.
Po návratu zburcuju spolubydlící k zabookování ticketu na koncert. ( Vedle v pokoji bydlí 2. Maďarky. Jedna pomáhá u rodiny s cleaningem a druhá tu dělá zubní sestřičku). Vlastní účet jsem si tu ještě nestihla zařídit. Strašně tu s tím nadělají.
Po dvou pivkách se člověku pěkně usíná. Ani nevím v kolik, ale s myšlenkami, že se opět uvidím se Serjem Tankianem usnu ani nevím jak.
Žádné komentáře:
Okomentovat