Ambasáda

     Pohovor na ambasádě jsem měla dohodnutý na 9:15. Byl to poslední možný čas, který se dal zvolit. Nevěděla jsem jak dlouho se budu dostávat od kamarádky na místo, tak proto byl zvolen ten nejdýl možný. Kdybych mohla někomu něco doporučit do budoucna, tak pokud víte s jistotou, že pro vás nebude problém se tam dostat na dřívější hodinu, tak si určitě přivstaňte. Těch lidí co čekalo na pohovor byla opravdu kupa a jelikož mají na každou čtvrt hodinu naobjednáno nějakých deset lidí, tak samozřejmě jich tolik nestihnout odbavit, takže fronta s přibývajícím časem přibývá a přibývá.
    Já dorazila nějakých dvacet minut předem a pro krácení času jsem si zvolila procházku v okolních uličkách. Připadala jsem si jak v Itálii - takový malý, roztomilý uličky. Chvilku po deváté se vyrazilo k ambasádě. Vůbec jsem netušila, jestli budou pánové hlídači mluvit česky nebo anglicky. V řadě nás tam stalo za sebou asi šest a když přišel k prvnímu a ptali se na jméno v češtině, tak mi bylo všechno jasné. Takže tam nepracují samí Amíci, ale i Češi :).  Byla jsem propuštěna dovnitř, musela odevzdat veškeré elektronické přístroje a nástroje ( a já jich zrovna neměla málo: dva telefony - jeden používám jako mp3, jeden normální, foťák, flashku a externí disk, který byl na opravě ). Pak následovalo vyslání do druhého patra, napravo, kde se žádá o nepřistěhovalecká víza. Moc mi nebylo jasné jestli si mám sednout nebo zařadit do poměrně dlouhé fronty. Z poza rohu nebylo vidět  kam ta fronta vede, ale zařadit se do ní mi přišlo nejpříhodnější. Po chvilce jsem zjistila, že stojím dobře a vykoukly na mě dvě okýnka, kde bylo napsané, připravte si: žádost o vízum, pas, potvrzení o zaplacení kurýrního poplatku a obálku pro kurýrní službu. Takže se jednalo o registraci, o které mi všichni říkaly. V obou okýnkách byly úřednice - sympatické Češky a na všechny se mile usmívaly. Je hezké, že oni se "nakazily" Ameriknou v  tom dobrém slova smyslu. Na řadu se mi podařilo dostat po nějakých 15-ti minutách. Jediné o co mě ještě bylo požádáno navíc byly DS 2019 a Service formuláře a nakonec o zaplacení vízového poplatku. Byla jsem odbavena asi za 2min a zkusila si najít nějaké vhodné místo k sezení. V první místností, která sousedí s okýnky, kam se chodí na pohovor, byly veškerá sedadla obsazena, takže mi nezbylo nic jiného, než se posadit v místnosti,  kde se registrovalo. Tady nastalo asi poprvé, kdy jsem trochu znervózněla, bylo to hlavně zapříčiněno tím, že do té mé místnosti moc nebylo slyšet jména, která měla jít na pohovor.
     Po chvíli se ke mě posadila jedna holčina - také Míša a obě jsme pak začaly vtipkovat, že opravdu nerozumíme když někoho volají. Tak nějak jsme začaly konverzovat a vím, že je ve druháku na střední a bude na rok přerušovat a pojede právě na rok na střední do USA. Docela mě pobavilo, že říkala, že odlety na ten jejich program probíhají od začátku do konce srpna a že ona ještě teď neví, kam vůbec pojede. Prý si jí musí vybrat hostitelská rodina, která se o ní bude starat a podle toho kdo si jí vybere tak tam zakotví. Takže ona tu svojí lokalitu má ještě mnohem méně ovlivnitelnou než my au-pair. Ona to má vážně jen o štěstí. A ještě povídala, že klidně jí teď mohou zavolat a za týden letí. Obě jsme vůbec nechápaly, jak to s tím pohovorem je, protože já měla informace, že se jde právě k registračnímu okýnku a pak se jde k dalšímu na pohovor. Ale tady to fungovalo tak, že někoho zavolali a do dvou minut byl nazpět a opět si sedl a čekal dál. Takže mi vůbec nebylo jasný co se děje.
     Asi po hodině se konečně ozvalo něco jako mé jméno. Jistota mi zrovna pane neříkala, ale jelikož se nezvedal nikdo jiný, tak to bylo poměrně jasné. Za okýnkem se na mě usmíval mladý,sympatický, americký úředník - Povidal anglicky, že bude potřebovat čtyři  prsty levé ruky, které přiložím na jakousi snímací krabičku, kousek ode mne. No jo - já trochu negramot na pravou a levou stranu si nejdřív musím uvědomit, kterou rukou píšu a pak vím, že ta ruka a strana je pravá. Moje uvědomování spočívá v tom, že udělám malý pohyb pravou, jakože imaginárně píšu. Po tom co pán uviděl, že dělám pohyb pravou rukou, tak na mě "česky" levá ruka :D :D - to že v tu dobu už jsem si byla vědoma toho, která je pravá a levá bylo asi nepředmětný :D :D. Nakonec stejně sesnímal všechny prsty, jak levé, tak pravé ruky. Otisky tedy bylo to okýnko, se kterým jsem nepočítala.
     Vrátila jsem se ke své spolusedící, která šla na řadu chvíli po mně. Pak se čekalo ještě dobrých 20min než se dostalo k samotnému pohovoru. Při hlášení mého jména jsem tentokrát opravdu netušila, zda jde o mne nebo ne. Dokonce se tam i jedna paní zvedla, ale jen poposedla o dvě sedadla blíž. Takže mi má společnice řekla, jestli náhodou nejsem na řadě a já tedy šla na věc. Po tak dlouhém čekání veškerá nervozita opadla. Okýnko bylo jiné a i pán se změnil, ale pořád se ho dalo charakterizovat jako mladý, sympatický :). Anglicky se mě zeptal jestli jsem "Mikeila" - moc to oslovení od dob UK nemusím, ale nebránila se. Zeptal se jestli mluvím anglicky a jeho první otázka pak směřovala na to jestli jsem někdy před tím už au-pair byla. Obratem jsem se ho zeptala jestli mysli v USA (když si žádám o US vizum) - tak prý celkově. To jsem mu potvrdila, pak něco asi minutku zapisoval do počítače, pak mi jen řekl, jestli vím, od kuď je má hostitelská rodina a o kolik se budu starat dětí. Pak se zas odmlčel a zapisoval do počítače - pak ještě přišla na řadu otázka, jestli budu bydlet přímo s rodinou nebo někde jinde, zase odmlka a v poslední řadě mi ukázal jakýsi papír, jestli jsem ho četla. Rozpoznala jsem v tom dokument, který na mě vybafl při vyplňování víza (prý jsou to nějaké změny ohledně víza) - já ho osobně tedy nečetla, spíš jen v rychlosti prolítla, ale jelikož si pamatuji, že na internetu jsem stvrzovala jeho přečtení, tak jsem pánovi řekla, že byl přečten na ambasádních stránkách. Pán zase smolil něco do počítače a jako poslední mi řekl, your visa is approved and have a nice time in the US. Já mu popřála pěkný den a bylo po všem. Celkově to zabralo necelých 10min, ale otázek, jak vidíte bylo pár a jednoduché, nejvíce času zabralo to jeho vepisování do počítače. Počkala jsem ještě na Míšu, která byla odbytá za dvě minutky a vydaly se společně ven, kde jsem se rozloučily.
     Abych to shrnula - celá procedura u okýnek nezabrala více než 15min, ale já ambasádu opouštěla jen pár minutek před jedenáctou.
     Poslední důležitá věc, která mě v Praze čekala bylo pořízení anglicky psané kuchařky od Jamieho Olivera, kterou chci dovést HF jako dárek. Nechtěla jsem riskovat, že ji u nás ve Vrchlabí neseženu. Pak mě ještě napadlo, kouknout do hračkářství a podívat se po Jenge. Sice měli, ale nějaké maxi válcovité balení, které stálo skoro 500kč. Nešlo ani tak o cenu, ale skladnost byla fakt na houby, takže jsem se ujistila, že koupím takovou menší, kterou mají i nás za necelé dvě stovky.
     Do odjezdu autobusu mi chyběla ještě nějaká hodinka a půl a já se rozhodla, že stejně přejedu na ČM a zakotvím v Ikea, a pujdu využít moji Family card a dám si obídek. (nějaké chození po obchodech mi tady v ČR přijde stejně zbytečné, protože ani po dvou letech mě nepřešlo přepočítávání na libry a pak si uvědomím, že tohle bych tam přece pořídila 4x levněji, takže celkově nakupání tady v ČR z krouhávám pouze na to potřebné a zvlášť když mě čeká USA, tak přece nebudu kupovat zbytečnosti) Po příjezdu do Ikea mě trochu rozesmutněl nápis, že restaurace je v rekonstrukci a bude znovu otevřena až na konci srpna :(.  Pro občerstvení byl k dispozici pouze bufet. Takže i tak se mi podařilo využít zákaznickou kartu a za dvacku se mi dopřálo dvou párků v rohlíku a bezedného kelímku :D - ta cena je fakt směšná. Nechápu, že se jim to za tuhle sumu vyplácí prodávat. Místa k sezení už byla obsazená, tak jsem aspoň našla volný bufetový stůl a nejedla se na stojáka. :D no žádný luxus to nebyl, co vám mám povidat :). (tady se mi naskytl pohled na takového postaršího pána, který nezapřel naše češství - normálně na férovku vytáhl z odpadkového koše kelímek, který si pak můžete bez mezně doplňovat, přešel ke stolu a postupně si plnil přinesenou dvoulitrovku :/ ). Já si ještě chvíli sedla na lavičku před obchodem a čekala až mi trochu stráví a po chvíli se zase přesunula na ČM a vyčkala příjezdu autobusu. Dobrou náladu mi nezměnilo ani to, že při nástupu bylo v autobuse asi 40 stupňů a já se celé dvě a půl hodiny pekla jak prase na rožni. Jen domů jsem přijela celá utahaná.