Flight to America

     Konečně jsem se dostala k napsání úplně prvního příspěvku na půdě Spojených Států Amerických :) Upřímně musím říct, že mi let utekl relativně rychle, dokonce byl víc snesitelnější než loňský do Bulharska :). Turbulence k nám byly přívětivé a ukázaly se jen, aby se neřeklo. Člověk se za těch devět hodin relativně zabaví - furt něco servírují, nebo se koukne na filmy (já zvládla 3 - Hanna, Limitless a nějakou komedie s Benem Stillererem a Jennifer Aniston). No a když se vám, chce, tak si můžete dát dvacet, mě se se to opravdu povedlo kolem těch 20min.
    Na letišti začalo malinké drama - celní kontrola ještě byla v  pohodě. Pán za přepážkou se mě zeptal kde budu v USA přebývat, co tam budu dělat a jak jsou staré děti o které se budu starat. První menší zásek nastal u pásu s výdejem zavazadel - no samozřejmě že ta moje taška dělala Zagorku a přijela mezi posledními. Fakt nás tam mohlo zbýt z celého letadla tak 10 posledních, to že jsem každou minutou nervózněla, nemusím ani zmiňovat.
     Nemohla bych to být asi ani já, aby se něco nestalo. Samozřejmě ať jsem chodila křížem krážem od jednoho východu k druhu, né a né najít někoho s cedulkou Au-pair in America. Začínala jsem pomalu propadat panice a tahat s sebou 23,5kg těžkou tašku (na letišti k tomu, že měla malinkatou nadváhu vůbec nic neřekli) byl fakt zážitek. Takže jsem se rozhodla, že si vezmu vozík a zkusím štěstí znovu. U vozíků nastala první blonďatá chvilka dne. Za boha jsem nemohla přijít na to, jak je vytáhnout z toho stojanu. Zkoušela jsem tahat ze předu, pak ze zadu - pak našla jiný stojan - to samé a tak se to nakonec vzdalo. Spolubydlící mi nakonec řekla, že se zapůjčení platilo 5dolarů :D :D - fakt nevím, kde byla díra na prachy. Každopádně, po dalších dvou neúspěšných pochůzkách mi nezbylo nic jiného než zavolat na emergency číslo a zeptat se, co se děje. Slečně jsem do telefonu už fakt dost ve stresu řekla, kde přesně stojím a ať se mě tam někdo vyzvedne. Asi za dalších 10min už vidím přicházet postarší dámu s cedulí Au-pair in America. Díky všem, že mě má veteránská Nokia 6300 nezradila a normálně spolupracovala a já nemusela řešit ještě "change" na telefon. Fakt mi spadl kámen ze srdce. Prý letadlo holčin, které vyzvedávala přede mnu mělo zpoždění a nemohla mě vyzvednou na čas. Pocity to příjemné rozhodně nebyly, co vám mám povidat. Pak se vyzvedly ještě dvě Němky na jiném terminálu a už následovala dvou hodinová cesta do Connecticatu, kde probíhá školení. S tou 23kg taškou se nachodilo, tak 2km a fakt to nebylo nic moc. Ještě teď cítím mozoly na rukou.  
     Do hotelu se bylo vezeno pouze řidičem v autě, kde byla místa pro 7osob a cestovaly jsme pouze 3. Na hotelu nás přivítala slečna, předala desky s informacemi, řekla některé zásadní a s Němkami  se dohodlo, že si dáme sprchu a pak se sejdeme se večeři.  Na pokoji jsem se seznámila s první spolubydlící z JAR a nestala druhá bloňdatá chvilka dne, kdy jsem za boha nemohla přijít na to, jak se pouští teplá voda. Je tam jeden otočný kohoutek, který tekl studeně, a když se tím kroutilo, tak se přidával proud. Po sprše v relativně studené vodě na systém přišla spolubydla. Prostě se kohoutkem muselo otáčet, proud-neproud a začala téct teplá. Trvalo jí to, ale také dobrých 5min :) Protože na řidičské školení nebylo přihlášeno ani 50 au-pair z 250, které na školení jsou. Dostala se nabídka výběru z asi 10jídel z připraveného jídelníčku. Já si dala, jak tomu myslím Američani říkají, tedy aspoň o tom vedou konverzaci v Pulp Fiction, čtvrtlibráka se sýrem :). Prostě cheesburgera, ještě servírovaného s hranolky :). Jelikož ale na náš český čas to bylo jako dvě hodiny ráno, tak samozřejmě, že toho žaludek moc nepříjmul, nehledě na to, že jsem se pak probudila v noci. s pocitem strašné těžkosti od žaludku :D
     Nechci vás znudit, nějakým dlouhým příspěvkem, takže by to mohlo pro dnešek stačit a jak zas najde chvilka klidu, tak se ozvu :)