Pracovní týden - už fakt nedokážu počítat kolikátý. (i když jich zas tolik nebylo :) )

     Minulý pracovní týden byla taková houpačka. Většinou to nějak šlo. Příjde mi, že rána jsou už klidnější než bývala. Největší problem je asi 10min čekaní na školní autobus, kdy si děti dlouhou chvíli krátí rvaním a někdy to přerůstá do ošklivých bitek, které jsou na začátku jen sranda.
     Pamatuji si, že Bailey (8let) měla v pondělí ještě takovou řvací náladu, kdy na každého řvala a s nikým se moc nebavila, ale pak od úterka byla relativně v pohodě. S Colnem (autisticky syndrom) - to taky relativně šlo, nějaký velký záchvat nenastal. Jax má prstě začínajícu pubertu,takže někdy v pohodě, někdy mě trochu zkouší.
     V uterý ve škole (mé) byla akce, kdy knihovna vyřazovala nepotřebné knihy a každý si mohl vzít zadarmo co se mu líbí. Jelikož můj kurz končil až v 10pm, tak už to bylo hodně přebrané a i když tam bylo furt hafec knih, tak tématem mi to vůbec nic neříkalo - jako třeba nějaká biochemie atd. Nakonec jsem uspěšně vybrala 3 knihy. První je něco jako "Art projects for educators and students". Pak starší kniha o Americkýh horách a pak jsem tam objevila knihu s názvem "Pragues 200 days", která je z roku 1969 a bude asi na téma komunismu. Asi to v životě číst nebudu, ale tak pokud se mi to povede dovést do ČR, tak třeba nějaký sběratel tím nepohdrne.
     Ve čtvrtek jsem si trochu prožila krizičku, kdy děti měly prázdniny, kvuli nějakému židovskému svátku - (nejsou žídé, ale škola byla zavřená). Měli jsme za úkol jet se podivat do asi půl hodiny vzdáleného města, kde pojedu (tento týden (dnes) na kontrolu s mladou kvůli rovnátkám. Tak abych věděla, kde to přesně je. HM než odešla do práce, tak nám to tak nějak naplánovala, že by bylo dobré jet ráno - kolem 11pm - pak bude lunch a kolem druhé měl dorazit Mr. Mark (vychovný poradce pro Coltona). HM mi ještě řekla, že nemám nechat Jax spát déle než do deseti, že by klidně vydržela v posteli celý den. Takže to začlo tím, že mi Jax v 10 oznámila, že je unavená a vstávat prostě nebude. Dolů přišla až tak v 10:45, ale to mi zase usnul Colton a probudil se právě v čas oběda. Takže tedy, že uděláme oběd a vyrazíme. Mladý chtěl Peanut Butter and Jelly Sandwich - kousnul do chleba a že je prý moc tvrdý a mrsknul ho po mě, že to jíst nebude a vlastně, že tedy nebude jíst vůbec. Asi po 5min se uklidnil a že si dá waffle s javorovým syrupem. Takže místo toho, aby se vyráželo v jedenáct, tak se to zvládlo chvilku před jednou. Děti se pak celou cestu hádaly v autě, řvaly po sobě a kopaly si navzájem do sedaček. Pak začala Beilay stávkovat, že nebude sedět normálně, že má ošklivé tričko a že se na ní lidé koukají a sesunula se tak, že měla pás u krku, takže kdybych musela prudce zabrzdit, tak by jí to asi uškrtilo. Fakt si nedala říct a já chtěla sto chutí  vyběhnout z auta a někde si pořádně ponadávat. Po tom co jsme se vrátlili, tak za chvíli na to dorazil Mr. Mark a já byla spráskaná jak pes. Kdybych si neuděla čaj, tak asi usnu. Sice mi říkal, ať si  klidně dám "nap" ale to mě přišlo blbé. Večer pak byla na programu ještě škola, kde jsem byla dost nepoužitelná a jen zívala a počítala každou minutu do konce. Teď si zrovna nedokážu předsavit, jak přežiji mít děti na krknu víc než jeden den v řadě, celých 12hod, které budu muset dělat, když nebudou děti ve škole. Uplně jsem si říkala, jestli mi to tu za to stojí, a že bych chtěla být strašně v Londýně a mít nějakou normální práci bez děti.
      Pátak, ale na druhou stranu utelk docela rychle a mohlo se začít užívat víkendu.

 

Moje ulovené knihy