Jak to všechno začalo aneb pár vět o mne

Vím, že tento blog nebude žádný no boom, páč jich takovýchto jiných, ale přesto strašně podobných existuje milion-padesát-šest. Z vlastní osobních zkušeností ale vím, že je velmi roztomilé po pár letech pročítat vlastní zážitky, prožitky a pocity, který člověk tenkrát prožíval. Trošku mě osobně štve, že jsem svůj anglický deníček nevydržela psát, tak jak bych chtěla, takže to tentokrát zkusím napravit.

Jak jsem se o au-pair vůbec dozvěděla.

 

    Pamatuji si, že když jsem byla hodně, hodně malá, nějakých šest, sedm let, tak starší sestra mého tehdejšího kamaráda odjela do Německa jako au-pair. Vím, že mě naši vysvětlovali, že odjela do cizí země se starat o děti a hlavně naučit se jazyk. No mozek mi to moc nepobíral. Pamatuji si jí, že jednou přijela domů na prázdniny a jetí věta, která mi zní v uších ještě dnes byla "Já jsem z toho Německa tak rozežraná". Jo byly to začátky 90. let a asi to tam bylo jiné než tady u nás, ale tato věta mi udělala docela bordel o tom co je práce au-pair. Proč by jídlo mělo mít něco společného s hlídáním dětí :D. O nic víc tomu nepomohla naše sousedka (tedy mají vedle nás pouze chalupu), když odjela dělat au-pair do Švýcarska ke švýcarsko-české rodině. Česká HM se synem, který mluvil plynule česky a byl stejného věku jako já, jednou přijeli k sousedce na chalupu a já nemohla pochopit, že Švýcaři nemluví švýcarsky :), ale česky. Co si s touto dobou ještě spojím, je příchod velkého množství amerických filmů pro děti do našich TV a já tím byla strašně okouzlená a hrála si na to, že žiji v Americe. Dokonce jsem naše přesvědčila, aby mě přihlásili na kroužek angličtiny, ale to se minulo dost účinkem, jelikož se mě pak nechtěly učit slovíčka a naši anglicky neuměli, takže mě zkoušet nemohli.

    V průběhu let se můj svět začal točit jenom kolem závodního lyžování. V 19-ti jsem si nepřipouštěla, že se třeba nedostanu na olympiádu, to pro mě bylo samozřejmostí. Obětovala jsem tomu skoro všechno, čas, energii, školy jsem si vybírala né podle toho, co by mě jednou bavilo dělat, ale v patnácti jsem šla na učňák. Né že bych neměla na nějakou normální střední školu, ale u nás ve Vrchlabí byly v tu dobu pouze tři střední školy. Gymnázium, kam mě naši nepustili, protože v té době žili v domnění, že člověk, který má trojku na vysvědčení na základní škole, nemá na gymplu co dělat a ani nepomohl argument, že tam jdou lidi z mé třídy klidně se čtyřkou. Byli neoblomní, ale ségra rok na to i s trojkami problém neměla. Dala jsem si tedy přihlášku na obchodní akademii, kde mi s lítostí oznámili, že pro malý zájem uchazečů nebudou třídu otvírat. Abych mohla být doma, co nejblíže sjezdovkám, zbyla mi ta poslední škola, a to střední odborné učiliště obor kuchař J. Vůbec jsem to neřešila a říkala si, že je přece úplně jedno, co mám za školu, když budu dobrá ve sportu, a jednou možná i olympijská vítězka. Učňák a lyžování se dalo krásně skloubit - jezdila jsem na závody do Norska, Švédska celkově po skoro celé Evropě - školou proplouvala v pohodě, tak nebylo co řešit.

     Po učilišti bylo potřeba najít nějakou další školu, abych neztratila status studenta a mohla v klidu nadále lyžovat. Vybrala jsem si nástavbu v Trutnově, obor public catering, takhle to zní i pěkně, co?? J  - v češtině to pak je „společné stravování“. Tam se to pomalu začínalo zvrhávat. Byla přijata má žádost o individuální studium a já školu nemusela ve své podstatě vůbec navštěvovat. Tu od poloviny listopadu do poloviny dubna jsem skoro neviděla. Jenže i přesto jsem si ve třídě našla pár lidí, s kterými se utvořila super parta, a vždycky po škole se zašlo na pivečko nebo probíhali různé oslavy u někoho doma. Já "hajzlik" jsem je pak začala tahat do hospůdek i v době školy, jelikož mě s individuálem nic nehrozilo a oni vždycky měli průšvih :D. Spolužák měl chatu u nedalekého rybníka Dolce, kam jsme jednu dobu pravidelně jezdili skoro každý víkend kalit. Pomalu a jistě se začalo odsouvat lyžování, respektive trénování na druhou kolej. Vypadalo to asi tak, že jsem si vybírala takové tréninky, které mě baví a takové kolo, vytrvalost jsem začala vynechávat čím dál víc. Ještě jedna sezona s tímto přestupem byla dobrá, tak přece to takhle musí jít dál. No to jsem se šeredně spletla a od té doby, i když jsem se sebevíc snažila a makala, tak jsem nenavázala na moji zlatou éru v mých 17. 18. 19. letech.

    Se samotnou školou to taky nedopadlo úplně nejšťastněji. Nepatřím zrovna mezi studijní typy. Známkami to bylo relativně v pořádku až na matiku, kterou jsem nepobírala tak od 7. třídy základní školy, ale hlavně jsem nestihla uzavírat a musela si o rok přesunout maturitu. Ve škole však nastal problém, že se nástavba otvírala jednou za dva roky a já neměla žádnou třídu, kam bych propadla. Na studijním mi bylo oznámeno, že si klidně v průběhu následujícího roku mohu dodělat předměty, s maturitou to také nebude problém, ale že ten následující rok bohužel nemohu být studentem jejich školy. Což znamenalo, začít si platit zdravotní. Po dlouhém přemýšlení a brouzdání internetem jsem narazila na příležitost jít na jednoroční studium jazykové školy, která byla k mému štěstí také v Trutnově. Začala jsem tedy dělat, jakože dvě školy najednou. "Denně" jsem měla docházet na jazykovku (opět jsem využila individuálního studia) a dodělávala si střední.

    V této době byla angličtina pro mě dost velkým oříškem. Respektive až do příchodu na střední do Trutnova, byla u mě dost nenáviděná a proklínaná. Buď byla smůla na hnusné učitelky, které mi ji zprotivily, nebo zas na příliš hodné učitelky, kde nebylo zapotřebí se skoro vůbec učit. Až tedy na nástavbě, jsem pochopila, že s ní budu muset něco udělat, protože byly na výběr dvě možnosti. Maturovat právě z Aj nebo Matiky. I když angličtina byl dost velké "průser", tak bylo mnohem reálnější odmaturovat z ní než z M. Muselo se chce nechce začít se samostudiem a nejednou se mi angličtina strašně začala líbit jako jazyk. Vím, že jsem v tu dobu byla úplně ulítla do filmu Matrix a začala si překládat anglický scénář, později jsem do toho zahrnula překlad písní mé oblíbené kapely System of a Down.

     Rozhodopádně mi rok na jazykové škole dost otevřel oči. Naši učitelé byli tvořeni lidmi, kteří pobývali několik let v zahraničí a mnozí z nich právě začínali jako au-pair. To bylo podruhé v mém životě (od těch cca šesti let) co mi utkvělo slovo au-pair v hlavě. Jazykovka měla tu výhodu/nevýhodu, že učitelé měli úplně jiný přistup než na střední. Jasně dali najevo, že tě do učení nebudou nutit. Všechno je na tobě, pokud chceš, tak tě dokážu něco naučit, ale musí být iniciativa i z tvé strany, pokud nechceš, tak sem nemusíš ani chodit, nám je to jedno. Já jsem to tam měla strašně ráda, ale opět jsem se chtěla dostat mezi nejlepší v lyžování. Za ty dva roky jsem se relativně vyblbla a teď konečně dostala rozum.  Začala jsem se znova dost věnovat tréninku, takže to, že byla škola z mé strany zanedbávána, nebylo zapříčiněno mou leností nebo návštěvou okolních hospůdek, ale prostě nebyl čas tam chodit. Tréninky byly většinou od půl8 - do půl 11 ráno a jelikož to bylo kolem 45 až 60 min dostat se do školy, která končila v půl 1, tak nemělo smysl tam na hodinu jezdit. A to pak ještě občas byly tréninky i odpoledne. Ať jsem se snažila sebevíc, v lyžování mi to moc nepomohlo. Tedy zůstávala jsem stále na stejné, relativně uspokojující úrovni, ale jelikož byl kvůli mému věku přestup z juniorské do dospělé kategorie, tak nároky byly samozřejmě větší. Tady mě asi poprvé napadla myšlenka, že bych se chtěla konečně pořádně naučit, v té době už milovanou angličtinu a zkusit to tak, jako mnozí mí učitelé, tedy prostřednictvím au-pair. Věděla jsem, že mým samostudiem to o nic výš nedotáhnu.

   

   Přišel rok, kdy jsem měla po maturitě (s vyznamenáním mimochodem J ), po jazykovce, ale pořád se mi nechtělo vzdát lyžování. Sen o olympiádě byl ale už opravdu jen sen. Tady přišlo na řadu mé ultimátum. Pokud to v lyžování nikam dál neposunu, tak se sbalím a odjedu se aspoň pořádně naučit anglicky. S mojí současnou trenérkou byla dohoda, že jí budu dělat něco jako asistenta a ona za mě bude platit zdravotní. Někdy o vánočních prázdninách jsem potkala spolužačku z jazykovky, která měla angličtinu jako začátečník, páč do té doby dělala němčinu. Vyprávěla mi, že odjela jako au-pair a angličtina se jí parádně zlepšila a když jsem se zaposlouchala do jejího vyprávění a příběhů z Anglie, tak mi přišlo, že se zítra balím a pojedu hned. Sezona se moc nevyvíjela, sice se mi podařilo obsadit 5. místo na Mistrovství České republiky ve slalomu a nějaké 7-8 místo v obřím slalomu, ale stále to nebylo ono. Dopadlo to tak, že sezona skončila v polovině dubna a já za nějaký měsíc a půl vystupovala z autobusu na Victoria station v Londýně, který se mi stal po docela dlouhou dobu útočištěm

    Z podvědomí se mi nějak dostaly na mysl má dětská léta a imaginární hry na Ameriku. Můj plán byl tedy následující: rok vydržet v Anglii, napilovat angličtinu a potom rok zkusit ještě USA. Jak prosté a jednoduché, ale věci se začaly vyvíjet trochu jiným směrem.

O tom jaké bylo au-pařit v Anglii zase příště. 

VS