čtvrtek 16. června 2011

Vycestování do USA

     K tomuto článku jsem se chtěla původně dostat později, až bych se prokousala pobytem v Anglii a následným pobytem v ČR, ale věci se trochu hnuly, takže zkusím trochu něco sesmolit ohledně mého vycestování do USA.


     Jestli se někdo prokousával mými příspěvky z Anglie, tak se mohl dočíst, že mým původním plánem bylo zůstat rok v UK a následně zkusit rok v USA. Každopádně to tak úplně nevyšlo a já to teď honím na poslední chvíli. Hlásím (i když jsem holka a věk se neříká) že mi už je 26 a půl, tím pádem už mám jen nějakých šest měsíců na vycestování.

     No abych měla kde začít, už při odjezdu do Anglie jsem byla na 90% rozhodnutá o Coolagent (CA) jako moji zastupující agentuře ohledně pobytu v USA. Do té doby jsem na ni neslyšela nic špatného, což se ale nedalo říci o Student Agency (SA). Hlavně poté rozhodlo, že SA přestala spolupracovat s americkou agenturou Culture Care, která byla prý dobrá, ale zůstala pouze u Au-pair Care, která je prý dobrá jen do té doby než zažnou být v rodině problémy. To už pak většinou moc neřeší. Dala jsem tedy na hlas lidu.
    Bylo někdy začátkem prosince roku 2010 a já po dlouhých měsících zabrousila na CA web stránky a opět už po několikáté pročetla veškeré informace o programu au-pair v USA. Uvážila kolik mi je let a věděla, jestli pro to nic nepodniknu, tak už také mohu mít smolíčka pacholíčka. Furt jsem měla před začátkem lyžařské sezony a zase byla na rozvahách čemu dát přednost. Už podruhé ve svém životě jsem si řekla, jestli se neposunu v lyžování na úroveň, že bych byla finančně nezávislá a nemusela furt tahat peníze od rodičů, tak se Amerika uskuteční.
      Každopádně se mi povedlo vyplnit v CA jejich nezavazující se přihlášku. Dva - tři dny na to mi volala slečna z agentury, jestli bych nechtěla přijet ještě před Vánoci na interview a kratičký psychotest.  Řekla jsem si proč ne, ještě to pořád nebude ve fázi, kdy se to nebude moct dát odřeknout. Dohodlo se na 22.12. a já si řekla, že to vezmu ještě jedním vrzem s nákupem dárků. Takže cesta nebude aspoň na darmo.
     Celkově mohu interview shrnout jako snadné. Sice od dob vrácení z Anglie nemám s angličtinou problémy, ale podle mého mínění obyčejný středoškolák s dvojkami by neměl mít problém, ten s trojkami už by možná trochu bojoval, ale dalo by se to. Vesměs se ptali se na mne, mé zájmy, jak bych popsala sebe,jaký mam vztah s rodiči, co si myslím, jaké vlastnosti jsou pro au-pair nejdůležitější, co bych dělala s detmi v jejich volném čase.. mohlo to celkově trvat nějakých 20min. Pak mi slečna stručně popsala, jak program probíhá (to už bylo v češtině). Kratičký psychotest už tak kratičký a lehký nebyl. Byl celý v angličtině, odpovídalo se odpověďmi  typy true/false a na takový ptákoviny, že mi bylo brzy úplně jedno, kterou odpověď tam hodím. Po 3/4 hodině jsem mohla být u nějaké 160. otázky, bylo mi oznámeno, že je to něco málo přes polovinu, a při představě, že na mě čeká ségra jsem se se zdvořilostí zeptala, jestli by to nešlo dodělat někdy jindy. Slečna mi řekla, ať se zkusím dopravit hned po novém roce. Ve škole ale zrovna začínalo zkouškové období a pomalu se začínala rozjíždět lyžařská sezona. Slíbila jsem, jak se naskytne nějaká příležitost, tak bych seutrhla a přivalila.
     Samozřejmě, že škola mi dala trochu zabrat, hlavně zkouška z psychologie, která byla dost psycho a také se mi chtělo konečně začít trochu šlápat do lyžování. Osud tomu chtěl jinak a na konci února/začátku března jsem si ošklivě poranila kotník. Tři týdny jsem skoro denně docházela k doktorovi, aby mě zkusil dát do kupy na Mistrovství republiky. Asi to mělo být znamení nebo co, ale na lyže jsem se už nepostavila a marodila další měsíc. Pak začala být docela hektická škola, kam se toho moc nenachodilo a výlet do Prahy (agentury) se konal až v polovině dubna. Ještě se přišlo na to, že když jsem tehdá v prosinci vyplňovala psychotes, tak se stal nějaký eror a já musela test vyplnit znovu, tedy s tím rozdílem, že ty mé odpovědi mi dali vytištěny na papíru a já je mohla přepsat. Opět mě to usvědčilo, že je to strašná bejkárna. Když jsem si jednou za čas pročítala mé staré odpovědi, tak bych zrovna dnes na ně odpověděla jinak. Nezbylo než doufat, že jim nevyjde, že jsem psychopat. Našlo se i pár otázek, kdy se odpověď střelila od boku, protože jsem vůbec netušila na co se ptají. Agentuře se zaplatil poplatek 1000 korun a bylo rozhodnuto. Teď už opravdu necouvnu a dětské hrátky na Ameriku se stanou skutečností a já tam budu za pár měsíců opravdu žít. 

    Během mého zranění se mi povedlo oběhat relativně dost věcí, obvodní doktor, který mi vyplnil Medical Form, zařídit si výpis z rejstříku trestů, nechat si dělat nový pas a spravovat profil pro Au-pair in America. Slečna mě pochválila, že už toho moc nechybí, pouze doplnit  pár fotografií na profil, trochu prodloužit dopis hostitelské rodině a hlavně by potřebovala reference od mé bývalé hostitelské rodiny z UK, že ty co mi psala HM na obyč papír nestačí. Tedy něco takového už naznačovala v prosinci, ale tam mi říkala, že si není jistá, ale že kdyby se mi náhodou povedlo spojit se s rodinkou, tak že by bylo dobré je napsat ještě na ty agenturní papíry. Tehdy jsem to jako podmínku nebrala. Na profilu bylo v tu dobu nahráno pět fotografií. Iniciativně jsme si ještě tak pět/šest použitelných našla a v tom zjistila, že se jich tam víc než šest nevejde. Přišlo mi relativně "ftipné" že dělají takový humbuk kvůli jedné fotce.
    Od té doby nastalo dvou měsíční čekání na reference. Mail rodině se psal celkem třikrát, se vždycky stejnou odpovědí. Něco jako, že mi je zítra určitě pošlou, ale samozřejmě na to posléze zapomněli a nakonec vše musela vyřešit Nelly. Moje dlouholetá kamarádka, spolubydlící a první au-pair mé UK rodiny, která s otcem dennodenně pracuje. Psala mi i charakterové reference. Hrozně jsem jí v mailu prosila, jestli by někdy nepodstrčila reference otcovi, až uvidí, že není busy. Další den byly na světě. Jupíííí. Fakt to bylo strašného čekání jen na jeden, potažmo dva papíry. Když už, tak už jsem mu nechala napsat childcare i charakterove reference.
    Úplně s nadšením se mi povedlo skompletizovat  profil a veškeré informace přeposlala CA. Týden na to jim volám, jestli je ještě něco potřeba vyplnit nebo jestli už je vše připravené pro americkou stranu. Tady mi zasej trochu ztuhl úsměv na rtech, když mi oznámili, že se jim ještě nepovedlo reference ověřit, ale že to denně několikrát zkouší. Dopadlo to tak, že jsem po 100letech zkusila napsat HM SMS, že se jí pravděpodobně snaží dovolat agentura, ale nemohou se dovolat. Ona mi napsala, že žádný nepřijatý hovor nemá, ale ať ji pošlu číslo a zavolá do agentury sama. V pozdních odpoledních hodinách mi přišel z CA mail, že děkují, že si mohli promluvit s HM, ale jelikož byly reference napsány otcem, tak musí beztak mluvit s ním. Tady nastal problém, že preferované hodiny pro zavolání bylo kolem 8pm (v ČR tedy 9pm)  a agentura zavírala v 6pm. Další týden se nic nedělo, tak jsem se rozhodla zavolat HF sama a domluvila se s nim, v kterou hodinu a jaký den by se mu mohlo zavolat. Zburcovala agenturu a doufala, že to konečně vyjde. Telefonát byl stanoven na 9.6. 2010 - docela mě překvapilo, že slečna z CA i zavolala, že se dovolala a může tedy moji přihlášku odeslat americké straně. Den na to, tedy 10.6.2010 se mi změnil status na profilu. Vaše přihláška byla přijata a je kontrolována a konečně 21.6. se mi změnil status v profilu podruhé na krásnou větu. Gratulujeme, byla jste úspěšně přijata do programu au-pair v USA.

S dalším pokračováním budu pokračovat, až bude o čem psát. :)
    




 

Žádné komentáře:

Okomentovat